Kamila Sojková

Kamila Sojková, rozená Lukešová, se narodila v rodině drobného venkovského v Představově u Klatov. Otec záhy se svou živností zkrachoval, a tak se celá rodina přestěhovala do Klatov obchodníka. V Klatovech vychodila obecnou i měšťanskou školu. Od roku 1916 studovala na plzeňském učitelském ústavu. Brzy po skončení 1. sv. války jí zemřel otec a také jediný bratr, který byl těžce zraněn a zemřel na následky válečných útrap. V roce 1920 úspěšně maturovala a vyučovala krátce na obecných školách na Klatovsku, pak na jižní Moravě v letech 1922 až 1928 v Hlohovci na Břeclavsku. Po vykonání odborné zkoušky v roce 1927 potřebné pro výkon učitelské profese pro měšťanské školy, vyučovala češtinu, dějepis a zeměpis do roku 1931 v Lanžhotě a v Břeclavi. V roce 1938 se provdala a podle předpisů byla nucena opustit školní službu. Po záboru pohraničních oblastí Německem se s manželem, rovněž učitelem, přestěhovala do Sazomína u Žďáru nad Sázavou, kde její manžel získal učitelské místo . V letech 1940 až 1949 byla členkou redakce brněnských časopisů pro děti Brouček a Vlaštovička. Znovu začala učit na sozomínské dvoutřídní škole po manželově těžkém nevyléčitelném onemocnění. V roce 1958 odešla do důchodu a vrátila se do Břeclavi, kde se již věnovala pouze literární činnosti. Od 30. let úzce spolupracovala s brněnským rozhlasem až do roku 1958 na vysílání relací určených pro dětské posluchače předškolního i školního věku. Na motivy Kamily Sojkové ze sbírky povídek Jeřabinky byly ve filmovém studiu Gottwaldov /dnes Zlín/ natočen film Kino /1961, rež. Josef Pinkava + sc./ s příběhem o záhadném autobusu, považovaném místními kluky za pojízdné kino,který přijede do vesnice, a až dodatečně se z něj vyklube pojízdná zubařská ordinace. Druhá povídka ze stejné sbírky Jeřabiny Malíř /1969, rež. Josef Pinkava/, o dětském malíři, který má chuť všechno pomalovat. Ve svých prózách navázala Kamila Sojková na tradici venkovské realistické povídky o osudech dětí a mládeže. Již její knižní debut, nevyhraněný povídkový soubor Lohovecké děti /1929, pod jménem K. Lukešová/ byl přijat dětskými čtenáři. Pozoruhodný je způsob, jakým autorka zachycuje život nejmladších obyvatel z národopisné enklávy kolem Hlohovce na Valticku a využívá přitom v dialozích místní nářečí. Další povídkové soubory a delší prózy pro děti i mládež, obsahují již i sociální aspekty: Hodanův Vítek /1932/; Plameny nad Vatínem /1941/; Janíček (P pro děti, 1947); Jaro /1948/; Zpívej, skřivánku! /1952/; Paleček se vrátil /1957/; Holoubek v hejnu /1965/; Rezinka /1965/ a dal. Pro dospělé čtenáře napsala memoárové prózy poutavě popisující její dětství, léta válečná, studentská až po realitou učitelského povolání: Mladá léta po krajíčkách /1982/ a Venkovská učitelka /1990/. Spisovatelka, učitelka a dobrá duše Kamila Sojková, prožila poctivý, práci zasvěcený život a zemřela v Břeclavi 15. února roku 2000, ve věku nedožitých 99 let. Erkul