Marie Duplessis

Marie Duplessis nebyla herečka. Nedožila se ani vzniku magického celuloidového pásku, který vešel do světa pod názvem film. Přesto si troufám tvrdit, že má v této databázi své místo. Proč? Její osud krátkého života inspiroval v prvé řadě Alexandra Dumase ml. k napsání jednoho z jeho nejslavnějších románů „Dám s kaméliemi“. Pod názvem „La Traviata“ byl příběh lásky pařížské kurtizány zhudebněn Giuseppem Verdim. Filmoví tvůrci tento strhující román vášně, touhy a předčasného konce života hlavní hrdinky převedli mnohokrát na filmové plátno. Jednou z nejkrásnějších představitelek pařížské kurtizány byla ve filmu nepochybně slavné hvězda švédského původu Greta Garbo. Dejme tedy prostor nyní životu té, jejíž pravé jméno zaniklo v dějinách, ale jejíž osud známý jako příběh „dámy s kaméliemi“ znají mnozí milovníci klasické literatury, operních děl i filmového umění. ALPHONSINE PŘICHÁZÍ DO PAŘÍŽE Ve skutečnosti se jmenovala Alphonsine Rose Plessis. Narodila se v Normandii, v místě s názvem Nonant-le-Pin, 15. ledna roku 1824. Pocházela z velmi chudých poměrů, v rodině Alphonsine panoval neustálý hlad. Uvádí se, že dvanáctiletou dívenku prodával za účelem nuzné obživy její vlastní otec! Pracoval jako kotlář, ale byl většinu času opilý, proto nutil svou dceru, aby živitelkou rodiny byla ona. Není divu, že mladinká dívka toužila prchnout z prostředí obrovské bídy a zejména silného ponižování, kterého se jí dostalo ze strany vlastní rodiny. Ve věku kolem patnácti let přichází Alphonsine do Paříže. Zde se uchýlila ke svým příbuzným a nejprve pracovala jako pradlena. Stále více však toužila žít lépe, nosit pěkné šaty, žít v útulném bytě, stýkat se s pařížskou smetánkou. Tmavovlasá kráska brzy vycítila zájem mužů o svou osobu. Ač měla stále ve svém nitru zklamání z ponižování, jehož se jí dostalo od vlastního otce, přece jen to nyní bylo v něčem jiné – nyní se pro cestu lehké dívky rozhodla sama, dobrovolně. Muže, jimž poskytla potěšení, si vybírala sama. Takto vydělané peníze byly jen její a ona si krůček po krůčku začala plnit sen touhy po lepším životě. Z Alphonsine se stala Marie, v jejíž náruči se vystřídala spousta vysoce postavených pánů své doby. Pořídila si byt ve zvýšeném přízemí domu č. 11 na Boulevardu de la Madelaine, kde přijímala své klienty z lepších vrstev. Stala se pravidelnou návštěvnicí pařížského divadla a svou takřka exotickou krásou přitahovala pozornost mnohých mladých mužů, mezi nimiž se objevil také nositel otcova slavného jména – Alexandre Dumas, známý s přídomkem ml. (1824 – 1895). LÁSKA MLADÉHO SPISOVATELE Alexandrovi bylo tehdy – stejně jako Marii – dvacet let. V hledišti divadla spatřil tuto okouzlující mladou dámu a zatoužil s opojnou vášní se s ní setkat. K setkání napomohla Mariina sousedka, Clémence Prat, díky níž se střetl Dumas s Marií tváří v tvář. Vzplanul příběh vášnivé a spontánní lásky, něco zcela jiného než doposud Marie zažila ve své, řekněme, dosavadní profesi. Dumas doufal, že kvůli němu opustí Marie svůj život a zcela se oddá jejich vztahu. Její minulost mu nevadila, resp. alespoň ne natolik, aby ji své milované vyčítal a nedokázal se přes ni přenést. Přál si však, aby šlo opravdu o minulost, žel Marie své kontakty s jinými muži z řad své klientely přerušit odmítla. I nadále poskytovala svou náruč např. hraběti Stackelbergerovi či bohatému švihákovi Édouardu de Perregaux. Zlomený Dumas napsal Marii dopis, v němž jejich lásku ukončil. TRAGICKÝ OSUD SE NAPLŇUJE Alexandre se na svou lásku marně snažil zapomenout. Dočasnou útěchu mu poskytla herečka Anaisa Lievenne. Na jiné myšlenky ho nepřivedla ani dlouhá cesta, kterou vykonal spolu se svým otcem, po Španělsku a severní Africe. Naopak – toto odloučení ještě posílilo Alexandrovy city a byl rozhodnut Marii odpustit a vrátit se k ní i navzdory skutečnosti, že v jejím životě asi již nikdy nebude jen on sám. Odloučený mladý spisovatel netuší, jak moc se mýlí a jak marně se těší na návrat ke své lásce. Marie zatím v Paříži počítá poslední dny svého života. Trpí nevyléčitelnou tuberkulózou, neustále se zhoršující. Mladá žena ví velmi dobře, že konec je nevyhnutelný. Proto také nechce slevit ze svého rozmařilého života a snaží se jej užívat, co to jen jde, do poslední chvíle plnými doušky. Navštívila Londýn se svým klientem a nyní již i osobním přítelem Perregauxem, jenž s ní zde uzavřel formální sňatek. Po návratu nemoc postupuje ještě rychleji… Marie již nemá sílu vycházet ze svého bytu. Uzavírá se do soukromí, rozprodává šperky a nemalé částky věnuje také chudým, vrstvě obyvatelstva, ze které sama pochází. Odmítá přijmout i věrného Perregauxem, snad si přeje, aby si ji pamatoval jako ženu plnou života, elánu a zvonivého smíchu. Obrovským záchvatům kašle přestane Mariino zcela vyčerpané tělo vzdorovat 3. února 1847, kdy ve věku 23 let ve svém bytě slavná a obdivovaná pařížská kurtizána umírá. Pod jejími okny hlučí karnevalové veselí, zatímco život mladé ženy smrtelná nemoc navždy utíná v jeho rozpuku… FALEŠNÁ MORÁLKA NAD MARIINOU RAKVÍ Dokud byla naživu, v její náruči se střídalo mnoho movitých mužů. Když navždy odešla, jakoby se každý styděl přiznat veřejně, že právě on měl se zemřelou blízký kontakt. Pokrytecká falešná morálka Paříže dala o sobě vědět v den pohřbu nebohé Marie. Za její rakví kráčí pouze dva muži! Jedním z nich je samozřejmě Perregaux, člověk, který byl nejen klientem, ale hlavně osobním přítelem, jenž si Marie Duplessis velmi vážil jako ženy. Byl to on, kdo nechal pochovat Marii na důstojném místě – do hrobky na hřbitově na Montmartru. Do rakve své milované kromě krucifixu vložil i kytici kamélií… PROČ DÁMA S KAMÉLIEMI? To nejdůležitější jsme si dosud neřekli – proč vlastně Marie Duplessis vešla do dějin jako „dáma s kaméliemi“? Jak asi čtenář tuší – Marie kamélie a jejich vůni milovala. Do společnosti vždy chodila s kyticí kamélií. Byly převážně bílé, jen pět dnů v měsíci měly barvu červenou. Proč tomu tak bylo? Kdoví. Toto tajemství si Alphonsine alias Marie odnesla do hrobu. Snad tím vyjadřovala jakési znamení svému okolí, nebo byl důvod volby barvy jejích květů zcela jiný…to už se asi nikdy přesně nedozvíme. LÁSKA ALESPOŇ NA PAPÍŘE… …ano, tak by se dala specifikovat skutečnost, která po skonu Marie Duplessis nastala. Marně se těšil mladý Alexandre Dumas na milovanou ženu. Po návratu z cest jej čekalo bolestné zjištění, že jeho kráska již nežije. Se ztrátou umocněnou silnými výčitkami svědomí se nedokáže dlouho vyrovnat. Po čase však zjišťuje, že bolesti může ulevit, svěří-li příběh nenaplněné lásky papíru. Začíná se rodit román „Dáma s kaméliemi“, který v mnoha momentech vychází z reálného příběhu Mariiny a Alexandrovy lásky. Marie však není Marií ani Alphonsine, nýbrž se představuje jako románová hrdinka Margauerite Gautier (přejato zřejmě podle příjmení Théophila Gautiera, básníka, jenž patřil do okruhu klientely pařížské kurtizány). Armand Duval s iniciálami A. D. je samozřejmě Alexandre Dumas přeměněný do literární postavy. OD ROMÁNU JEN KRŮČEK K DIVADELNÍ HŘE A OPEŘE Román „Dáma s kaméliemi“ vyšel poprvé v roce 1848. Úspěch byl obrovský, čehož využil jeden ze soudobých francouzských dramatiků – Antoine Béraud – a přepracoval románové dílo do divadelní adaptace. S tou však Dumas nesouhlasil a předložil světu vlastní dramatizaci svého románu, která však na rozdíl od původní knihy byla přijata s rozpaky. Scénické provedení pařížského života, o němž se ve slušné společnosti veřejně nemluvilo, vzbudilo na jedné straně nadšení, na druhé odpor a falešné moralizování. Převládalo však publikum, které si osud předčasně zemřelé mladé ženy žádalo. Když se prolomily otěže cenzury a moralizování, stala se „Dáma s kaméliemi“ jednou z nejoblíbenějších adaptací druhé poloviny 19. století, jejíž operní podobu pod názvem „La Traviata“ představil světu slavný hudební skladatel Giuseppe Verdi. Doslovný překlad názvu zní „Zbloudilá“ či „Svedená“, hlavní hrdinka není ani Alphonsine, ani Marie, ani Margauerite, ale Violetta, ovšem stále je to srdcervoucí příběh lásky na smrt nemocné ženy, která na kratičký okamžik uvěří, že nad svou nemocí zvítězila… Zpracováno s využitím publikace: „La Traviata“, vydalo Národní divadlo (Státní opera Praha), r. 2012