Libuše Hynková

Choreografka, režisérka a tanečnice Libuše Hynková byla absolventkou kresby i malby pražské Umělecko průmyslové školy, ale více než svět výtvarna ji nakonec pohltilo umění. Hynková proslula jako dlouholetá umělecká vedoucí Československého státního souboru písní a tanců i jako folkloristka či etnografa. Vyjma své umělecké práce se Hynková postarala i výchovu hned několika generací vynikajících tanečníků, neboť byla uznávanou pedagožkou jak pražské Konzervatoře, tak soukromých tanečních škol. Libuše Hynková si již v dětském věku přála být tanečnicí a proto se v čase pražských studií stala členkou Taneční skupiny Jožky Šaršeové. Na pravidelných tanečních soustředěních v Beskydech se Hynková poprvé seznámila s folklórem na lidových tancovačkách i zábavách a vedle toho jezdila na putovní tábory po Slovácku, kde poznávala zdejší lidové zvyky. Když se r. 1947 konal v Praze Světový festival mládeže, na kterém vystoupil i slavný Mojsejevův soubor ze Sovětského svazu, rozhodla se Hynková po shlédnutí jeho představení podobný soubor založit i u nás a to již byl jen krůček ke zrodu jediného profesionálního folklórního souboru u nás a to Československého státního souboru písní a tanců. Než se však, dnes již světově proslulá, inkriminovaná formace zrodila, stihla Hynková vystudovat v Moskvě choreografii s tancem a na Slovensku posbírat lidové písně, které se staly základem prvních choreografií. Po odsouhlasení vzniku souboru byla Hynková sama pověřena přípravou folklorních materiálů a mohla připravovat slavnostní premiéru tehdejšího Československého souboru národních tanců. Jako choreografka pak Hynková debutovala celovečerním baletem inspirovaným lidovými tématy, uměním a pověstmi nazvaným Zbojnický oheň, který předznamenal její další umělecký směr. Díky tvůrčí invenci L. Hynkové vzniknul nový taneční žánr, v němž byly lidové prvky použity k vyjádření dramatického děje a nová taneční řeč, při které jsou lidové kroky propojeny či obohaceny o prvky klasického tance. Na profesionální úrovni udržovala a rozvíjela lidové zvyky, hudbu i tance tehdejšího Československa Hynková bezmála polovinu století, ale čím víc státní soubor přecházel do úřednických rukou, tím méně v něm zůstávalo místa a prostoru pro její práci, než byl po listopadové revoluci definitivně zrušen. Přesto se do kulturních dějin našeho státu stihla Hynková nesmazatelně zapsat nejenom jako jeho zakladatelka, ale i coby jeho dlouholetá šéfchoreografka. Díky umělecké práci L. Hynkové se za půlstoletí kariéry přes milion diváků po celém světě a hned opakovaně seznámil v představeních uvedeného uskupení s českým, moravským i slovenským folklórem. Hynková v zahraničí mimo to proslula také mimořádně zdařilými choreografiemi Dvořákových Slovanských tanců; Janáčkových Říkadel i Lašských tanců; stejně jako Špalíčkem Bohuslava Martinů či Zlaté brány Václava Trojana. Právě posledně uvedené scénické dílo znamenalo vrchol jevištního ztvárnění folkloru už proto, že se v něm Hynkové nepřekonatelným způsobem podařilo vytvořit jedinečnou jevištní báseň komponovanou z hudebních, tanečních a výtvarných motivů lidového umění Čech, Moravy i Slovenska. K některým ze svých nastudování se Hynková měla možnost vrátit i po letech, což dokládá například úspěšně uvedené představení Špalíčku B. Martinů jak na scéně Městského divadla Ústí nad Labem nebo plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla tak o několik let později znovu na scéně Otáčivého hlediště Český Krumlov. Po uzavření daného státního souboru se Hynková vrhla na spolupráci s mnoha jinými předními lidovými či amatérskými folklorními soubory, z nichž k těm nejznámějším patřila Mladina Škody Plzeň, pod jehož křídly vytvořila několik lidových tanečních pásem. Během své dlouholeté kariéry měla Hynková štěstí, že spolupracovala s významnými umělci různých žánrů, jakými byli z domácích osobností Otmar Mácha; Karel Plicka nebo Václav Kučera, na jehož hudební základ dala vzniknout baletu Píseň o veliké touze; a z těch zahraničních pak Gilbert Bécaud; Tomem Jones nebo Engelbert Humperdinck. Kromě této spolupráce se Hynková jako host podílela i pod jinými baletními představeními domácích významných divadelních scén s například Dvořákovy Slovanské tance uvedla ve dvou nastudováních na scéně brněnského Národního divadla. Libuše Hynková svůj choreografický talent představila i divákům jak v sálech kin, tak i těm u televizních obrazovek. Hynková spolupracovala například s V. Sísem na oceňovaném filmu Novosvětská nebo na kultovním Kladivu na čarodějnice O. Vávry. Známá je i Hynkové Zlatá brána, kterou měli možnost vidět televizní diváci stejně jako Krčkův Český betlém vzniknuvší pod režijní taktovkou J. Bonaventury. Hynková se před televizními kamerami objevovala taktéž coby občasný host pořadu Folklorika nebo Folklorního magazínu a mimo naší Československé či České televize jí prostor dávaly i zahraniční televizní společnosti. Kromě častého hostování v nejvýznamnějších světových televizích Francie, Itálie, Velké Británie nebo Spojených států, nichž účinkovala Hynková se souborem písní a tanců vytvořila pro holandskou televizi dodnes uváděné Slovanské tance Antonína Dvořáka. Libuše Hynková byla u příležitosti svých jubilejních 5o. narozenin jmenována v r. 1983 zasloužilou umělkyní a mimo tohoto velmi prestižního titulu obdržela v r. 2oo8 za mimořádný přínos českému umění Cenu Ministra kultury, k němuž o rok později za rozvoj tradiční lidové kultury a folkloru přidala také Cenu Ministerstva kultury České republiky. Libuše Hynková zemřela po těžké nemoci na Tři krále ve věku 88 let. Divadlografie (choreografická – výběr): ? – Jiří Pospíšil: O zbojníkovi Vojtkovi a bohaté šenkéřce; Zbojnický oheň; 1959 – Václav Kučera: Píseň o veliké touze; 1971 – Bohuslav Martinů: Špalíček; 1972 – Antonín Dvořák: Slovanské tance; 1974 – Václav Trojan: Zlatá brána; 1976 – Antonín Dvořák: Slovanské tance; 1987 – Jaroslav Krček: Fašank; 199o – Bohuslav Martinů: Špalíček; … Divadlografie (choreograficko – režijní – výběr): 1987 – Bohuslav Martinů: Špalíček; 1989 – Jaroslav Krček: Český betlém; 1994 – Antonín Dvořák: Slovanské tance; 1996 – Bohuslav Martinů: Špalíček; … zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy 2o12