Jan Vavřík-Rýz

Jeho rodný dům v Plzni zničila americká bomba těsně před koncem druhé světové války. Otec pracoval jako slévač ve Škodových závodech a sotva uživil manželku a šest dětí. Když bylo Janu Vavříkovi-Rýzovi třináct, utekl ze školy, kde už pod lavicí tajně vyřezával panáčky. Začal se učit modelářem, ale když vyšlo najevo, kolik mu je, z učení ho vyloučili a vzali zpět až v patnácti. Líbilo se mu všude, kde se něco předvádělo – v divadlech, cirkusech i kabaretech. V roce 1919 se seznámil s mladým profesorem Josefem Skupou, který působil v amatérském Loutkovém divadle Feriálních osad. V té době už Skupa měl loutku Spejbla a začal s ní vystupovat. Vavřík u něj hrál Emánka s živou hlavou a tělem loutky, pak ale odešel na zkušenou do dalších divadel, vystřídal jich skutečně mnoho. Konečně v roce 1936 ho Skupa angažoval do svého divadla jako prvního loutkáře, který pro něj mj. vymyslel postavu upovídané babky, paní Drbálkové (Vavřík ji také sám mluvil). Zpravidla hrála záporné role, ale podobné postavy starých upovídaných žen se pak ve hrách objevovaly často a o řadu let později na jejich základě vznikla Mániččina bábinka paní Kateřina. Po mnichovské dohodě napsal Skupa s Frankem Wenigem hru Kolotoč o třech poschodích, v níž se domovnice Drbálková snaží uzurpovat moc ve Spejblově domě. Hra je zřejmou alegorií mnichovských událostí a byla tehdy jedním z nejstatečnějších počinů české kultury. Na Silvestra 1942 poprvé vystoupily Vavříkovy varietní loutky Kocourkovských učitelů v Klubu umělců, následovali loutkoví Balalajkáři, Opičí cirkus, Tamburaši s potrhlým dirigentem a Šumaři, které pochválil Josef Lada i skladatel J. B. Foerster. Po osvobození se Vavřík objevil jako host v Městském divadle v Jablonci nad Nisou v Našich furiantech a v Polské krvi Oskara Nedbala jako statkář Zaremba. Na jevišti se potkával s kolegyní Boženou Antonií Vokounovou (1910-1979), později užívající umělecké jméno Weleková, kterou přivedl jako novou Máničku (vystřídala její první mluvčí Annu Kreuzmannovou) do Divadla Spejbla a Hurvínka od nové sezóny 1945/46. To už divadlo sídlilo v Hasičském domě v pražské Římské ulici 2135/45 (nyní Divadlo U hasičů). S Boženou se oženil (pro oba to byl již druhý sňatek) a bydleli spolu v činžovním domě v Makarenkově ulici (dnes Jana Masaryka) 265/58. Manželství jim dlouho nevydrželo, velkou radost však Vavříkovi dělala jejich dcera Helenka (*1950), která se později živila jako zpěvačka. Pro Skupu Vavřík vyřezal celkem asi 130 loutek. Spolupracoval s ním s krátkou okupační přestávkou 17 let. V roce 1953 od něj neuváženě odešel, aby se na rok stal ředitelem loutkového divadla v Kladně. V druhé polovině padesátých let ještě vystoupil na Letní scéně v Parku kultury Julia Fučíka v hudební veselohře Lišák Pedro a hostoval v Alhambře, kde nešťastně spadl z jeviště. V roce 1958 onemocněl kloubovým revmatismem a odešel do invalidního důchodu. Často se ale zastavoval na kus řeči v milovaném Divadle S+H, kde plánoval s Milošem Kirschnerem oslavu svých sedmdesátin na jevišti jen se svými dřevěnými panáky. Bohužel k ní už nedošlo. V lednu 1970 zemřel v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Zdroj: Encyklopedie Prahy 2