Beno Blachut

Benno Blachut se narodil jako čtvrtý přírůstek do rodiny dělníka Vítkovických železáren 14. června roku 1913. Málo obvyklé jméno Benno, si i přes protest otce prosadila maminka. Krátce po vypuknutí bojů 1. světové války musel otec Blachut narukovat na frontu. Z války se již nevrátil. Vedle maminky se o chod rodiny starala ještě nejstarší Bennova sestra Anděla. Sám Benno se musel otáčet a pomáhat mamince s domácími pracemi. Ve čtrnáctí letech skončil školu a byl přijat do učení v železárnách. Prošel hlavně kotlárnou, kde si začal sám pro svou radost zpívat při práci. Zpíval hlavně písničky, které znal od své matky a později i to, co zaslechl z vysílání rádia. Ještě při práci v kotlárně mu jeden z inženýrů s podivem sdělil, že by se měl Benno s tak výborným hlasem živit spíše zpěvem, než-li nádeničinou v železárnách. V roce 1933 byl propuštěn a zůstal bez práce. Benno disponoval hlasovými schopnostmi, pro které se objevoval každou neděli v místním kostelním sboru. Sbormistr kostelního sboru Gardavský, se Benna ujal a nacvičil s ním několik árií z Dalibora. Po náhodném seznámení s mimořádně významnou kulturní osobností a regenshori kostelního sboru v Zábřehu na Moravě, paní Černockou, se otevřela pro Benno Blachuta možnost získat potřebné hudební vzdělání , když ve stejné době syn paní Černocké studoval na Konzervatoři v Praze a podařilo se mu sjednat pro Blachuta předzpívání před její komisí. Krátce poté byl přijat jako mimořádný student. Konzervatoř vystudoval v letech 1935 až 1939 jako žák profesora Luise Kadeřábka, který jej ještě v průběhu čtvrtého ročníku, jako svého žáka doporučil k pohostinským vystoupením v olomoucké opeře. Na premiéře z prosince roku 1938 si s úspěchem zazpíval roli Jeníka v Prodané nevěstě, a to i přesto, že bojoval s angínou. Od počátku divadelní sezóny 1939 až 1940 se stal řádným členem operního souboru olomoucké opery. V polovině roku 1939 se profesor Kadeřábek pokoušel prosadit Blahuta alespoň jako sustentanta opery Národního divadla. Tehdejší dramaturg opery Zdeněk Chalabala s tím zásadně nesouhlasil a trval na tom, že si mladý a málo zkušený Benno Blachut musí nejprve vybudoval reputaci na mimopražských operních scénách. V olomoucké opeře, kde jej dobře znali, se setkal se svými pozdějšími kolegy z Národního divadla, především s Ludmilou Červíkovou a Eduardem Hakenem. Rychle zdokonalil svůj hlasový potenciál lyrického tenora a odborníky zaujal především rolích Ladislava Podhajského ve Dvou vdovách, Šťáhlava v Libuši a Lžidmitrije v Borisi Godunovovi. V únoru roku 1941 poprvé vystoupil pohostinsky v Národním divadle spolu s Eduardem Hakenem. Dobový tisk se zmínil o sympatickém dojmu , který zanechal Benno Blachut svým příjemným tenorem temnější barvy s pozoruhodnou hlasovou kulturou i frázováním. Členem Národního divadla se stal od 1. srpna roku 1941. V roce 1945 /18. září/ vystoupil poprvé v titulní roli ve Smetanově Daliboru. Dalibor se nadlouho stal pro Blachuta životní rolí. Postupně přešel k pěveckým rolím dramatického rázu. V padesátých letech se Blachut svou pílí propracoval ovládaje široký pěvecký repertoár k českým pěvcům té nejvyšší třídy. Vytvořil řadu náročných rolí, např.: Ctirada ve Fibichově Šárce; v Janáčkových operách se objevil v roli Alberta Gregora z Věci Makropulos; Borise v Kátě Kabanové a ze světové operní literatury se objevil úspěšně v roli Radama ve Verdiho Aidě; Belmomnta v Mozartově Únosu ze serailu; Pierra Bezuchova v Prokofjevově Vojně a míru. V šedesátých létech Blachut vystupuje především v moderních operách jako byla role Aigista ve Straussově Elektře nebo Simonsona v Cikkerově Vzkříšení. V roce 1964 se Benno Blachut zúčastnil úspěšného zájezdu Národního divadla na festivalu pořádaném v Edinburghu. Přes velký úspěch se Blachut dostal v průběhu roku 1961 do kolizní situace s dirigentem a šéfem opery Národního divadla Zdeňkem Krombholcem, když mu odmítl nastudovat roli Tristana. Postupně se situace zklidnila. V roce 1968 byl obsazen Hanušem Theinem do role pana Broučka v Janáčkových v Výletech pana Broučka a všechny překvapil skvělým výkonem, doslova srostl s postavou, kterou ztvárnil, i když šlo o výslovný protipól k rolím heroických, jako byl především Dalibor. S režisérem a šéfem opery Hanušem Theinem jsou spojeny Blachutovy nejvyzrálejší pěvecké výkony.Když se v roce 1968 vrátil po prodělaném infarktu na milovanou scénu Národního divadla, byla mu Hanušem Theinem svěřena role Bendy ve Dvořákově Jakobínu , který se rozhodl dát zpěváku Blachutova typu možnost obohatit svůj dosavadní repertoár. Do roku 1974, kdy se postupně Blachut přeorientoval na koncertní činnost, vytvořil řadu postav z operní literatury – roli Panga v Pucciniho Turandot /1972/; sympatického Skřivánka ve Smetanově Tajemství /1973/ a naposledy Bassilia v Mozartově Figarové svatbě /1978/. Několikrát se objevil i v televizních úpravách operních inscenací, např. jako inženýr Prokop v Kašlíkově Krakatitu nebo Michálka v Čertově stěně, aj. Pohostinsky vystoupil Benno Blachut i na zahraničních operních scénách-ve Vídni /1948/, Moskvě /1955/, Bruselu /1958/,Amsterodamu /1959/, Helsinkách /1960/. Hlas Benno Blachuta byl zaznamenán na rozsáhlé kolekci z jeho koncertních i studiových vystoupení. Benno Blachut zemřel 10. ledna roku 1985 ve věku nedožitých 72 let. Erkul