Jakub Seifert

Jakub Seifert se narodil 9. ledna 1846 v Praze v německé rodině divadelního mistra Stavovského divadla. Přesto, že vyrůstal v německé rodině a navštěvoval německou školu, většina jeho kamarádů a známých byli Češi. Přáním otce bylo, aby se Jakub stal knězem, ale nakonec ho dal vyučit xylografem. Během učení je členem ochotnického spolku v Košířích, a spolku na Smíchově. Při jednom hostinském vystoupení si ho všiml Vítězslav Hálek a doporučil ho řediteli Prozatímního divadla. Ředitele Thoméa Seifert zaujal a 3. května 1863 se poprvé objevuje na jevišti, v malé roli, v Panně Orleánské. Zde ovšem neuspěl, a odchází k české divadelní společnosti do Plzně jako nápověda. Napovídal tak důkladně, že za krátko ho ředitel Walburg postavil z budky na jeviště. V českých hrách mu byly svěřovány role milovníků a v německých role charakterní nebo komické. Pro malý zájem byla česká představení v roce 1864 stažena z programu a Seifert se vrací do Prahy. V Praze získal angažmá v Zemském divadle, kde několik let hrál jen malé a komparsní role. Jeho slabinou na jevišti byl nepříliš silný hlas. Aby tento nedostatek odstranil, přihlásil na hodiny zpěvu u mistra Pivody. Během roku mu hlas zesílil, že mohl být angažován i do opery, což se později i stalo. Své pěvecké kvality mohl uplatnit na jevišti poprvé v roce 1867 v Pohádce o Červené Karkulce a jako záskok, náhle indisponovaného tenoristy Kysely, v operetě Žádný muž a tolik děvčat. Měl u diváků úspěch a rázem se stal nejobsazovanějším hercem divadla. Jeho, nejenom operetní partnerkou, se stala subreta Terezie Ledererová, kolegyně z divadla. V sedmdesátých letech byl zcela vytížen, hrával až 35 představení měsíčně, v operetách, činohrách, veselohrách a fraškách. Po odchodu herce Bittnera se stal, na prknech Národního divadla, „prvním milovníkem“. Během následujících dvaceti let vytvořil nezměrné množství různých postav. Kritika o něm psala s nadšením a obdivem, co role to úspěch. Svou slávu a popularitu často i zneužíval, a to hlavně při výběru rolí, ve kterých se mohla pozornost soustřeďovat pouze na jeho postavu. Současně s příchodem dvacátého století, dochází v divadelním prostředí k odklonu od romantického projevu, a začínají se prosazovat moderní směry a nové pojetí. Tyhle změny není ochoten Seifert akceptovat a pro svůj již není vhodný ani do rolí milovníků. Kritika obrací o 180° a je vyzván k odchodu. K tomu se odhodlává 3. května 1904, kdy se loučí s publikem v roli Cyrana. Poslední slova této postavy znějí: „Můj štít je čistý.“, což u diváků vzbudilo nadšenou bouři potlesku, a Seifert se tak důstojně loučí se svojí kariérou v Národním divadle, lásku a obdiv publika neztratil. V následujících třech létech vede, jako ředitel, divadlo Urania. Po této herecké odmlce se na krátkou dobu vrací do Národního divadla, kde hraje ještě v několika hrách. V již pokročilém věku a s podlomeným zdravím odchází na odpočinek. Naposledy ho mohli diváci spatřit koncem roku 1918 v roli Karla IV. ve veselohře Noc na Karlštejně. To již však byla krátká epizoda jeho kariéry, Jakub Seifert umírá 29. října 1919 v Praze.