Viktor Ponrepo

Po Dismasi Ferdinandu Šlamborovi řečeném Viktor Ponrepo se dochoval jediný film s pouhými dvaasedmdesáti políčky, přesto ale jeho osoba na stránky FDb i do našeho filmového nebe nepochybně patří. Ostatně nejen filmového, od roku 1986 nese jeho jméno planetka 7332 Ponrepo (1986 XJ5) v pásmu asteroidů (viz http://ssd.jpl.nasa.gov/sbdb.cgi?sstr=7332;orb=1). Viktor Ponrepo (Dismas Ferdinand Šlambor) *6. června 1858, Praha +4. prosince 1926, Praha V rodině pražského pozlačovače Šlambora se 6. června 1857 narodil syn Dismas Ferdinand, a jako prvorozený také měl řemeslo zdědit, vyučil se tedy pozlačovačem, u otce však vydržel pracovat jen pár let. Tajně se učil kouzelnické triky, a když v roce 1881 složil odbornou zkoušku u c. a k. koncesovaného salonního magika Jindřicha Gottwalda, opustil rodinný podnik a vyrazil do světa jako kouzelník Viktor a principál podniku "Kouzelné divadlo Viktor - Ponrepo - představení z oboru magie, experimentální fysiky, mechaniky a arithmetiky, jakož i antispiritistických jevů a čtení myšlenek" (Ponrepo tehdy ještě ani nepoužíval jako příjmení, ale firemní značku, vzniklou z francouzského "Bon repos" = " Dobrý odpočinek"). Ve spiritistických částech svého vystoupení už tenkrát používal Viktor triky se zrcadly a laternu magiku při nichž využíval systémů několika zrcadel nebo laternu magiku, hrál při nich také na Edisonův fonograf, takže když se u nás objevily první kamery bratří Lumiérů, nelenil koupil u v Táboře u Schächtla promítačku, přihodil ji do maringotky, a při svých představeních začal také promítat zhruba stovku krátkých filmů zejména francouzské provenience (Příjezd vlaku, Tržnice, Útok kavalerie…). V roce 1901 již skončil s Kouzelným divadlem a jako Viktor Ponrepo kočoval z místa na místo už jen s podnikem kinematografickým, a zároveň toužil po otevření stálého biografu. Od roku 1904 vystupoval v Holešovicích, na Žižkově, v Libni a Na Perštýně, v roce 1905 zprovoznil první "Divadlo živých fotografií" v Košířích v zahradní restauraci na Klamovce, o dva roky později se mu pak podařilo sehnat licenci a 15. září 2007 zahájil (též pod názvem Divadlo živých fotografií) v bývalém šantánu v Karlově ulici, v mezaninu domu U Modré štiky provoz "prvního stálého českého kina" (opravdu první stálé kino The Empire Bio Co. u nás ovšem otevřel Dominik Morgenstern již 8. června 1907 v Brně). Diváky lákal Viktor Ponrepo nejen tvrzením, že je čeká příšerné napětí a záplavy slz dojetí, ale i slibem, že "uvnitř je příjemné teploučko." Kromě "dokumentů" se již promítaly i první filmy "hrané" (Dostaveníčko v mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů, Švábovo zmařené dostaveníčko, Smích a pláč). Aby nemusel filmy převíjet (i jako atrakci) pouštěl někdy Ponrepo divákům filmy i pozpátku, traduje se i historka, že když pozpátku promítaný film z Městské plovárny sledoval její plavčík, říkal: "Tak když ti páni skákali z prkna do vody, to jsem tam byl, ale jak skákali z vody na prkno, tak to jsem asi zrovna byl pryč." Filmy byly pochopitelně němé, a tak je pan principál ozvláštňoval vlastními komentáři ("Teď spolkne jed!"). Ponrepo byl ředitelem, promítačem o pokladníkem, promítalo se denně kromě pátku (roku 1911 podnik navštívil dokonce i Edison). Biograf měl zhruba 50-60 míst k sezení, a když pak už nestíhal Ponrepo přivítat každého diváka osobně, dal si vyrobit snímek, v němž se na začátku produkce vítal z plátna P. T. Publikum ve svém biografu úklonou, později si nechal od Pechovy společnosti Kinofa natočit onen v úvodu zmíněný filmeček s dvaasedmdesáti políčky, dnes zvávaný Ponrepovo kouzelnictví. V r. 1915 založil Václav Havel společnost Lucernafilm, pak Antonín Fencl Pragafilm a po světové válce se ve filmovém průmyslu se začaly točit velké peníze, nastala doba pro jiné formy filmového podnikání. Ponrepo začal prodělávat, svůj biograf prodal a obnovil si kouzelnickou licenci. Zemřel tak, jak se na světáka, tedy "umělce přes svět pracujícího" sluší - 4. prosince 1926 ranila Dismase Šlambora řečeného Viktor Ponrepo mrtvice v kavárně Rokoko.