Alena Adamcová

Režisérka, scenáristka a pedagožka Alena Adamcová se narodila 14. června v roce 1935 v Praze, kde také prožila své dětství, a po ukončení základní a střední školy absolvovala v roce 1960 pražskou DAMU, obor divadelní věda a dramaturgie. Po promoci v roce 1960 nastoupila do rozhlasu na místo režisérky literárních a dramatických pořadů. Ještě v posledním ročníku na DAMU již pracovala jako asistentka režie. Do rozhlasu přišla v době generačních změn, kdy starší generace rozhlasových pracovníků předávala pomyslnou štafetu těm nastupujícím, mladším. Osobnosti české rozhlasové práce jako Miloslav Jareš, Oldřich Hoblík, Ludvík Pompe, Jiří Roll, aj., a také ti pamětníci Přemysl Pražský a Josef Bezdíček, kteří realizovali své poslední režie na začátku 60. let. Zapojovali se již i mladší nebo začínající rozhlasoví režiséři: Jiří Horčička, Olga Valentová a dal. Společně s Alenou Adamcovou začínali její ostatní generační kolegové, jako Petr Adler, Jana Bezdíčková, Josef Melč a také Jiří Hraše. Technické možnosti se jen pozvolna vylepšovaly k úrovni rozhlasově vyspělých států, ale i za těchto okolností a dramaturgických omezení se před mladým režisérským rozhlasovým objevovaly vedle nových možností i nové úkoly a výzvy. Docházelo i ke vzniku četnějších mezinárodních kontaktů a v rámci vývojových proměn i ke vzniku nových slovesných žánrů. Zprvu Alena Adamcová režírovala zpočátku výlučně literární pořady, ke kterým se poměrně brzy přiřadily dramatizace, adaptace divadelních her, seriály a původní rozhlasové hry. Jako režisérka se již v druhé polovině šedesátých let dostala do širšího povědomí rozhlasových posluchačů. Nejčastěji připomínanými tituly z tohoto období jsou Jarišova Malá zajížďka /1966/; Blokova Růže a kříž /1969/, ale také je k nim nutno přiřadit Uhdeho Partu z roku 1969, která nebyla vysílána a byla smazána. V 70. letech byl příznivě přijat seriál H. Albertové Tomu hodně, tomu málo, tomu nic /1979/. Po roce 1980 se rozšiřoval zájem o kvalitní rozhlasové inscenace,ke kterým patřily i režijní práce Aleny Adamcové , jako např.: Benešové Malá nemorální historie /1980/; Aristofanova Lysistrata /1981/; Turgeněvův Měsíc na vsi /1984/ aj. Režírovala také neblaze proslulé Justovy Klauny a vlastence, které byly režijně realizované již v roce 1982, ale k premiéře došlo až 28. 11. 1989. Jejich dramaturg Ivan Škapa byl „odměněn“ za svou nekompromisnost zaplatil vyhazovem z rozhlasu. Alena Adamcová se vedle rozhlasové dramatické režie dále věnovala také literárním pořadům a za více jak třicet let jich režijně připravila několik stovek. Mezi typické literární rozhlasové režie patřily zejména četby na pokračování, např. A. Moravia Pohrdání /1986/; I. Bergman Laterna magica /1991/ aj. Komponované pořady z cyklu Schůzky s literaturou - J. Čep Zatopená ves /1990/, Trhlina v prostoru ze života a díůa A. Rimbauda /1991/, cykly - Rukopisy ze zásuvky /1991/ aj. Realizovala také tzv. stereofonní inscenace - Taras Bulba /1983/, historický epos podle románu N. V. Gogola, a Suvenýr pro Turgeněva /1983/, pokus o rozhlasový román, které získaly ve svých kategoriích první místa v rozhlasové Žatvě. Významně se na těchto úspěších podílelo obsazení mimořádnými hereckými osobnostmi, které režisérka v některých případech dovedla k vrcholným výkonům – Petr Haničinec, Jana Preissová, Eduard Cupák, Gabriela Vránová a dal. Z režisérské dílny Aleny Adamcové vyšly i mnohé další projekty: rozhlasová féerie Hra s Helenou /1987/; dramatizovaná četba románu J. Austenové Pýcha a předsudek /1986/, báchorka A. France Košile pro krále /1986/. Vždy dávala Alena Adamcová najevo, jak ji těší zejména režijní práce na původních rozhlasových hrách, např. A. Smetanové /dramaturgie J. Hlavnička/, Cesta k sobě, Marboul /obě 1985/, Prozatímní čekárna /1986/. . V posledním desetiletí svého života předávala jako externí vysokoškolský pedagog Alena Adamcová předávala své bohaté rozhlasové režijní zkušenosti studentům pražské DAMU a Státní konzervatoře /1989-1992/. Alena Adamcová žila s rozhlasovou prací více jak třicet let svého života a zažila v tomto spojení dobré i zlé, až do své dobrovolné smrti v roce 1993. Erkul