Pavel Stašek

Pavel Stašek se narodil 17. června 1908 v Záboří nad Labem, malé obci na Kutnohorsku, tenkrát čítající 110 domů s celkem 750 obyvateli. Otec, ing. Arnošt Stašek /1879-1939/, byl absolventem vysokou školy technické se zaměřením chemicko-technologickým a matka Anna, roz. Pernerová /1886-1971/, byla dcerou lékárníka z Týnce nad Labem. V roce 1909 se s rodiči přestěhoval do Bechyně, kde jeho otec od roku 1909 do konce roku 1921 nejprve učil na Odborné škole keramické v Bechyni /nyní Střední umělecko průmyslová škola/ jako profesor chemie a keramické technologie, a od počátku roku 1922 do roku 1931 jako její ředitel. Po roce 1931 pracoval v Praze. Pavel Stašek vyrůstal se svými mladšími sourozenci - pozdějším profesorem MUDr. Vladimírem Staškem DrSc, přednostou Onkologické kliniky 1. LF UK /1910-1974/ a další bratr, jenž byl profesorem na katedře architektonické tvorby stavební fakulty ČVUT v Praze, byl Ing. arch. Jiří Stašek /1918-1973/. Pavel Stašek získal středoškolské vzdělání s maturitou na táborské reálce v roce 1927. Po celé studium patřil pro své mimořádné matematické nadání i bezpečné ovládání němčiny a francouzštiny k těm nejlepším studentům. Výborně a s neuvěřitelnou jistotou recitoval dlouhé české i slovenské básně. Po roce 1927 vystudoval České učení technické se zaměřením na matematiku a deskriptivní geometrii. Obdržel titul doktora přírodních věd /RNDr./ a jako vysokoškolský pedagog vyučoval na Vysoké škole obchodní při ČVUT v Praze až do uzavření vysokých škol v roce 1939, proti čemuž se rázně vyslovoval a pro tyto své názory byl již i za německé okupace perzekuován. Dával zájemcům kondice a učil na středním stupni matematiku a deskriptivní geometrii. Po skončení II. sv. války v roce 1945 se vrátil jako vysokoškolský pedagog na ČVUT v Praze. Po roce 1949 byl pro poskytnutí pomoci, několika vysokoškolským studentům, kteří se ukrývali před orgány státní bezpečnosti, nežli se jím podařilo překročit státní hranice, zatčen. Po zatčení byl vyšetřován vazebně a odsouzen. Trest si odpykával ve věznici Plzeň-Bory a byl po uplynutí tří letech propuštěn na svobodu. Vedle trestu ztráty osobní svobody byl zbaven nejen profesorského titulu, ale také svého místa. Delší dobu pracoval jako pomocný dělník na stavbě. Koncem roku 1954 bylo RNDr. Pavlu Staškovi povoleno vrátit se do školství, ale pouze do školy středního stupně. Nastoupil jako učitel matematiky a technického kreslení, na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni a svým přístupem si ve velmi krátké době získal sympatie většiny studentů všech ročníků, což se opakovalo až do jeho odchodu do důchodu. Celoživotní vášní mu bylo divadlo, kterému se věnoval nejdříve jako divák za studentských let v Táboře a pak i v Praze, kde byl stálým hostem Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha, které osobně znal. Znal i divadelní kusy i z jiných pražských divadel z osobního poznání. Dlouhodobě s velkým zaujetím se v Bechyni věnoval místním ochotníkům a opatřoval texty divadelních her, které upravoval pro potřeby ochotnické scény. Postupoval shodně jako režisér profesionálního divadla, včetně čtených zkoušek. Jako režisér v mnoha případech sám sjednával spolupráci s místními hudebníky, kteří realizované inscenace doprovázeli scénickou hudbou, kterou vybíral. Takto připravené hry s velkou pečlivostí režíroval. Herecký soubor sestavoval z místních občanů a také ze studentů keramické školy. Pokračoval tak v bechyňské tradici studentského divadla. V roce 1955 režíroval hru Františka Langera – Velbloud uchem jehly a do jedné z rolí si vybral jednoho se svých studentů - Jana Kačera, pozdějšího úspěšného herce a režiséra. Podobně si pro epizodní roli v jiné inscenaci, vybral mezi studenty v roce 1960, pozdějšího významného zpěváka Karla Kryla. RNDr. Pavel Stašek jako dramaturg vybral, texty upravil a nakonec režíroval tyto hry - Fr. Götz: Malostranská humoreska /1954 a 1972/, O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa /1954/, E.Bass: Opuštěná /1954/, E. A. Longen: Moje-tvoje /1954/, F. X. Svoboda: Rozveselená rodina /1954/, J. Průša: Zmatek v mezaninu /1956/, M.Jurák: Druhý břeh /1958/, J. Voskovec aj. Werich:…si pořádně zařádit /1958/, J. Voskovec a J. Werich: Gorila ex machina čili Leon Clifton čili Tajemství Cliftonova kladívka /1960 a 1964/, K. Čapek: Loupežník /1959/, A. Watkyn: Co v detektivce nebylo /1964/, J. de la Forterie: Výslech po italsku /1974, společně se Zdeňkem Bartákem/, F. F. Šamberk: Blázinec v I. poschodí /1984/ aj. Dožil se úctyhodného věku. Po smrti své matky a bratrů, žil sice sám, ale vždy byl obklopen mnoha přáteli. Jeho pověstná matematická i všeobecná paměť mu sloužila až do konce jeho života. Zemřel 23. července 2002 ve věku 94 let. Erkul