Ivan Koněv

Životní cesta Ivana Stěpanoviče Koněva, pozdějšího maršála Sovětského svazu a jedné z nejvýznamnějších osobností Rudé armády za druhé světové války, začala 28. prosince 1897 ve vesnici Lodějno, ležící poblíž Archangelska v rolnické rodině. Během docházky do školy vypomáhal na rodinném hospodářství a jako šestnáctiletý odešel z domova a pracoval jako dělník a dřevorubec. V roce 1916 byl nastoupil do carské armády a sloužil u dělostřelectva. Po převzetí moci Sověty v roce 1917 stává se členem bolševické strany a zapojuje se do výstavby Rudé armády. Záhy se prosazuje, zejména pro své jak vojenské, tak i organizační schopnosti. Během dvacátých a třicátých let se vypracoval natolik, že patřil k nejvýznamnějším velitelům Rudé armády. V rozmezí let 1926 až 1930 byl velitelem 50. střeleckého pluku a od roku 1934 do roku 1937 velel 37. střelecké a 2. běloruské divizi. Jeho postup je enormní a dokazuje to situace z roku 1937 až 1938, kdy je postaven do čela Zvláštního střeleckého sboru v Mongolsku. Nedotkly se jej ani Stalinovy politické čistky v řadách Rudé armády. Měl vždy silnou tendenci doplňovat si vzdělání a rozšiřovat je o nové poznatky vědy i techniky. V roce 1925 zahájil studia v Zdokonalovacím kurzu důstojníků vyšších velitelských sborů v Moskvě. V období 1932 až 1934 studoval na Vojenské akademii M. V. Frunzeho v Moskvě. Na podzim roku 1938 byl jmenován velitelem 2. armády, působící na ruském Dálném východě. Od roku 1940 má hodnost generálporučíka a stává se také velitelem Zabajkalského vojenského okruhu. V lednu 1941 byl jmenován do funkce velitele Severokavkazského vojenského okruhu. Krátce před napadením Sovětského svazu hitlerovskými vojsky, byla z tohoto vojenského uskupení vytvořena 19. armáda na čele s Koněvem. Jako její velitel řídí boje u Smolenska a takticky brání rozvíjení tempa německé vojenské mašinérie.. V září roku 1941 byl generálporučík Koněv jmenován velitelem Západního frontu a je vzápětí povýšen do hodnosti generálplukovníka. Na čele tohoto uskupení bránil postupu německých vojsk u Vjazmy. Německé armádě se v této fázi války podařilo prolomit frontu a tím získala volnou cestu na Moskvu. Na základě přímluvy G. N. Žukova je Koněv pouze odvolán z místa velitele frontu. Generál Žukov poznal koncepčnost rozhodování a velitelské schopnosti Koněva a v říjnu 1941 jej jmenoval svým zástupcem, jelikož byl ustanoven do pozice velitele frontu. G. K. Žukova jej později jmenoval do čela nově vytvořeného Kaliningradského frontu. V jeho sestavě Koněv řídil zimní protiněmeckou ofenzívu u Moskvy v roce 1941. V roce 1942 se pak Koněv vrací do čela Západního frontu. Rok 1943 byl pro Koněva významný tím, že byl jmenován do čela Stepního frontu, s nímž se významným způsobem zapojil do bojů u Kurska a s nímž pak zahajuje mohutnou protiněmeckou ofenzívu, která končí dobytím Charkova v srpnu roku 1943. V této souvislosti je Koněv povýšen na armádního generála. Od října roku 1943 je Stepní front přeměněn na 2. ukrajinský front, v jehož čele Ivan Stěpanovič Koněv obsadil Kirovograd a Korsun-Ševčenskovský. Od února roku 1944 je Koněv jmenován maršálem Sovětského svazu. Krátce na to byl maršál Koněv jmenován do velitelem 1. ukrajinského frontu. Po zahájení mohutné ofenzívy Sovětské armády v lednu roku 1945 se Koněv účastnil závěrečných bojů o Berlín, který byl dobyt 2.5.1945. Po dobytí Berlína se I. S. Koněv vydal v čele svých vojsk na jih a 9. května roku 1945 vjíždí, do Prahy, když spojenecká vojska USA, Velké Británie a Francie se zastavila na demarkační čáře, podle vojenskopolitických dohod z Jalty. Po skončení druhé světové války se stal I. S. Koněv velitelem sovětských vojsk v sovětském okupačním pásmu v Rakousku a v roce 1946 se pak řídil přesun sovětských vojsk z okupační zóny v Rakousku do okupační zóny v Německu: Po návratu do Sovětského svazu se Koněv stal vrchním velitelem sovětských pozemních vojsk a Žukov byl ze svého velitelského místa odvolán. V této funkci je Koněv do roku 1950, kdy je odvolán rovněž. Po Stalinově smrti se vrátil I. S. Koněv do vrcholných armádních funkcí a v roce 1955 byl jmenován do funkce vrchního velitele vojsk Varšavské smlouvy, v této funkci setrval až do roku 1960 Za jeho velení sovětská vojska potlačí maďarské protikomunistické povstání v roce 1956. V roce 1961 byl I. S. Koněv jmenován velitelem Skupiny sovětských vojsk v Německu, za jeho působení je postavena době berlínské krize berlínská zeď. V roce 1962 se Koněv vrací do Sovětského svazu, kde pak působí jako inspektor skupiny generálních inspektorů armády. 21. května roku 1973 pak Ivan Stěpanovič Koněv v Moskvě umírá, ve věku nedožitých 76 let. Historická postava maršála Sovětského svazu Ivana Sergejeviče Koněva je zachycena v mnoha dokumentárních filmech, které poskytuji i dnes představu o této významné vojenské osobnosti. V celovečerních filmech, kterých bylo po roce 1945 natočeno hojně, zejména filmovými štáby zemí socialistického tábora, má mimořádné místo sovětský film Pád Berlína, natočený v roce 1949 režisérem Michailem Čiaurelim, který je rovněž autorem scénáře společně se scénáristou Pjotrem Pavlenkem. Postavu maršála Koněva ztvárnil herec Sergej Blinikov. V rozsáhlé pětidílné válečné epopeji Osvobození, díl I. - Ohnivá duha /1967/, režiséra Jurije Ozerova, který se podílel současně i na scénáři, společně s Jurijem Bondarevem a Oskarem Kurganovem, ztvárnil postavu maršála Koněva herec Jurij Legkov. Jurij Legkov ztvárnil postavu maršála Koněva i v druhé části epopeje Osvobození, nazvané Průlom /1968/. Postava I.S.Koněva se objevuje i ve filmu Boj o Moskvu /1985, rež. Jurij Ozerov/, v podání herce Mikka Kikivera. Maršál I. S. Koněv se dostal i do československého filmu režiséra Otakara Vávry – Osvobození Prahy /1977/, sc. Miloslav Fábera společně s Otakarem Vávrou a zde jej ztvárnil herec Sergej Poležájev. Erkul