Hynek Bočan

Po střední škole vystudoval režii na FAMU, kde již koncem 50. let natočil několik krátkých filmů. Jeho absolventský film Nenávist (1961) byl zařazen s dalšími dvěma do povídkového filmu Hlídač dynamitu podle námětu Jana Drdy. V první polovině 60. let působil Bočan jako asistent režie, poté natočil svůj první vlastní film Nikdo se nebude smát (1965), za který získal dvě ocenění na filmových festivalech v Německu. Dalším významným počinem v jeho tvorbě je zdařilý filmový přepis Soukromá vichřice (1967) podle románu V. Párala. Pro televizi pak v roce 1968 natočil historický film Čest a sláva (1968) podle románu Karla Michala s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Tento film získal ocenění v Benátkách, ale protože v něm byly patrné odkazy k aktuálnímu dění, v době normalizace se nesměl vysílat. Stejný osud potkal i další film Pasťák (1969). V roce 1969 pak Hynek Bočan pro televizi natočil foglarovský seriál Záhada hlavolamu. Sedmdesátá a osmdesátá léta Bočanovy tvorby jsou naopak ve znamení hledání bezproblémových témat, což vyústilo v nepříliš kvalitní komedie typu překombinovaného Muže z Londýna (1973) , hornické agitky Parta hic (1976) nebo nicneříkající hořké komedie Půl domu bez ženicha (1980), kterou nezachránila ani účast Vladimíra Menšíka. S úspěchem se dá diskutovat i o kvalitách televizní pentalogie o osudech českých podvodníčků s Petrem Nárožným a Karlem Heřmánkem (Šéfe, to je věc, 1982; Šéfe, vrať se, 1984; Šéfe, jdeme na to, 1984; V tomhle zámku straší, šéfe, 1989; Na dvoře je kůň, šéfe, 1989). Z šedi tehdejší televizní tvorby vyčnívá výrazně úsměvný film Svatební cesta do Jiljí (1983) s Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou. Ve filmu se Hynek Bočan v té době pustil na pole pohádky a vydařilo se mu to velmi – film S čerty nejsou žerty (1984) nejenže vynikl novátorským přístupem ke statičnosti scénáře, získal také několik ocenění v zahraničí a populární je dodnes. Hořká komedie Smích se lepí na paty (1986) je dnes pozapomenuta, ale jedná se o poměrně kvalitní film s účastí tehdy filmu zapovězené Jiřiny Bohdalové. Výrazných výzev a příležitostí se Hynek Bočan chopil znovu v 90. letech; zatímco v předešlých dekádách byl nucen točit bezzubé a nicneříkající příběhy, počátkem devadesátých let natočil dva výborné televizní seriály, oba s mimořádnými hereckými výkony Ivany Chýlkové – Co teď a co potom (1991) a Přítelkyně z domu smutku (1992). Zatímco první pojednával zcela inovačním stylem o problému alkoholismu, druhý se vracel do těžkých dob normalizace. Historickým tématům se Bočan v této době ostatně věnoval častěji – byl to kvalitní seriál Zdivočelá země (1997) nebo televizní film Bumerang (1997), silný vězeňský příběh v hlavní roli s Jiřím Schmitzerem. Naproti tomu Bočanovy seriály ze současnosti – O zvířatech a lidech (1994; opět v hlavní roli Ivana Chýlková), Když se slunci nedaří (1996) nebo Poslední sezóna (2006) celkem brzy vyprchaly z diváckého povědomí. Stejně tak se s diváckým nezdarem setkala Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003), málo úspěšný pokus o navázání na legendu ze 70. let. Přes výkyvy dané normalizační dobou zůstává Hynek Bočan jedním z nejvýznamnějších režisérů 20. století. Hynek Bočan je ženatý, z manželství s Janou Pospíšilovou má tři děti.