Vladimír Maximov

Vladimír Maximov (Vl.jménem Lev Samsonov) Narozený v roce 1932 – Leningrad (Rusko) Zemřel v roce 1995 - Paříž (Francie) Ruský spisovatel, politický disident, vydavatel časopisu Kontinent. ,,Co jsme si přinesli s sebou? Dobro? Teplo? Světlo? … Ne, nic jsme si nepřinesli, všechno jsme poztráceli. Sebe, svou duši. Vše, vše jsme poztráceli A proč? Vždyť v každém z nás žilo dobré slovo a možná, že ještě žije. Žije! Plačte, lidé. I slza má svou sílu”. Nostalgie a pocit ze ztráty vlasti neminula Vladimíra Maximova, jako mnohé z těch, kteří byli nuceni emigrovat v šedesátých a sedmdesátých letech z tehdejšího Sovětského Svazu. Vladimír Maximov patřil ve válečných letech ke generaci tzv. ,,bezprizorných dětí”, do jejichž osudů zasáhl, jak stalinismus (jeho otce nejdříve zavřeli a v roce 1940 po propuštěná zahynul na finské frontě), ale především druhá světová válka. Sešněrovanost a vojenská disciplína, to vše se se odrazilo na osobnosti ruského spisovatele, pro kterého se neustálé útěky takto staly jedinou možností, jak si uchovat svou vnitřní svobodu. A tak se stalo, že po chycení byl umístěn do nápravné kolonie, kterou mohl opustit až po několika letech. V padesátých letech prošel řadou profesí (zedník, osvětář, traktorista, knihovník, novinář atd). Začínal jako novinář a básník – první sbírka mu vyšla v Novočerkesku. Můžeme ho zařadit ke generaci prozaiků ,, z období tání” , která debutovala v letech 1960-1963 (prozaik Vasilij Askjanov, básník Vladimír Vojnovič, Orientalista Julian Semjonov Anatolij Gladin aj). Vladimír Maximov vstoupil do ruské a tehdejší sovětské literatury v roce 1961. Již od svých počátků zaujal ruského spisovatele Konstantina Faustovského, který v roce 1961 mu otiskl ve sborníku Tarusskije stranicy jeho první novelu My obživjem zemlju, která vyšla v roce 1963 pod názvem Zabydlujeme Zemi v časopise Světová literatura. Literární kritik nastupující generace L. Anninskij ve svém článku ,,Jádro ořechu” shrnul svůj pocit z Maximovovy novely: ,,..Hemingway kdysi řekl: Člověka je možno zabít, ale nelze nad ním zvítězit..”. Celý příběh, vystavěný na vyslání malé geologické výpravy do neznámé krajiny (drama rozvíjené mezi šesti lidmi) končí tragicky, protože ztráta důstojnosti, zde znamená určitou zaslepenost a odplatu, která však nic neřeší (tento motiv pak později nalezneme častěji v Maximově díle). Čeští překladatele tvorbu Vladimíra Maximova objevili velmi brzy – první zmínky o jeho literární tvorbě nalezneme např. na Stránkách Plamene v roce 1961. Vladimír Maximov se od svých generačních vrstevníků (Aksjanov aj.) odlišoval ostrostí svého pohledu na období stalinismu a také tím, že jeho hrdinové pocházeli často z okraje společnosti. Jejich údělem byla trnitá cesta, která zdánlivě často končila i porážkou, která má své opodstatnění v zásadním postoji k životu v duchu slov Borise Pasternaka:,,Člověk se narodil, aby žil, a ne aby se připravoval na život..” . Maximova tvorba čerpala z domácích autorů, jakými byli např. Dostojevskij či L. N. Tolstoj a navazovala na ně - pochopit smysl lidské utrpení, zda-li může být vnášeno zvnějšku do hlubin jednotlivého člověka a zda nastávají takové situace, kdy je zlu zcela vše dovoleno… V takovém duchu byla napsána první rukopisná verze románu o období stalinských represí – ,,Dvůr uprostřed nebe”, která vznikla v roce 1954 a ukázka z ní v Československu vyšla v roce 1966 v č.6. ve Světové literatuře. Obsáhlý výbor ,,Cestou necestou”, který měl vyjít v roce 1969 v Nakladatelství Svoboda byl po srpnu 1968 zničen. V šedesátých letech Vladimír Maximov pracoval jako literární redaktor v časopise Okjabr (Říjen), který však na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa opustil. Jako spisovatel a občan se však již angažoval v roce 1967 v souvislosti s dopisem, který vznikl na obranu Ginsburga. Narůstající tlak ze strany státní moci na počátku sedmdesátých let přivedl Vladimíra Maximova k rozhodnutí emigrovat (Jak sám v této souvislosti uvádí existovaly dvě možnosti:,,Měl jsem na vybranou – buď riskovat, že mne zavřou do blázince, udělají se mnou co budou chtít, nebo se zachránit, abych uskutečnil to, co jsem zamýšlel..”). Od roku 1974 žil v emigraci v Paříži. Zde z východoevropských a středoevropských představitelů tehdejšího exilu – nejlépe vycházel s Pavlem Tigridem a naopak vyhroceným byl jeho vztah k Jiřímu Pelikánovi či P.Kohoutovi. Pocity Vladimíra Maximova byly naprosto odlišné od těch, kteří emigrovali ve stejném období jako on (1972-1976) – J.Brodskij, Aksjanov, kteří, jak Maximov svého času řekl: ,,Jde o typ ruského Evropana, pro kterého není důležité, kde žije, který svůj vnitřní svět nosí sebou a nepotřebuje národní prostředí…” A k těmto osobnostem Vladimír Maximov nikdy nepatřil, protože vždy byl spjat se svojí krajinou.. Přehled literatury: Mathauserová, S.: Taruské stránky. Plamen 4/1962, č, 8, s. 135. Anniskij, L. Jádro ořechu. Plamen 4/1962, č. 11, s. 42. Fromková, J.: Vladimír Maximov. Volné sdružení českých rusistů. Praha, říjen 1991, s. 10-14. [Rozhovor]. Zpracoval: POlYEKRAN