Scilla Gabel

Italská herečka Scilla Gabel založila svou slávu na podobnosti se Sophií Loren, možnost záměny se slavnější kolegyní ji ale později v její vlastní kariéře začala omezovat a přesto, že disponovala bezchybným tělem a krásným obličejem, podstoupila několik plastických operací, aby se podoby se Sophií Loren zbavila. Tento marnivý přístup k vlastní vizáži je poměrně překvapivý u dívky, která byla zároveň absolventkou Oxfordu a diplomovanou doktorkou práv. Narodila se ve známém letovisku Rimini jako Gianfranca Gabellini, po studiích práv v Oxfordu začala navštěvovat kurzy herectví v Římě a k první filmové roli se dostala v zapomenuté komedii TUA PER LA VITA (1954). Ve filmu CHLAPEC NA DELFÍNU (Boy on a Dolphin, 1957) zaskakovala za Sophii Loren ve scénách natáčených v moři. Její sličná tvář se začala objevovat na titulních stránkách časopisů (mezi jinými to byl i Playboy), souběžně se dostala k větším hereckým úkolům. Koncem padesátých let také prodělala několik plastických operací, aby se zbavila pověsti pouhé dablérky Sophie Loren. Slibné herecké příležitosti jí nabídli francouzští režiséři (DÍVKY NOCI – Les filles de nuit, 1958; DŮVĚŘUJ MI – Les canailles, 1960), mezitím v Africe natočila v britské produkci první barevnou verzi slavného příběhu o Tarzanovi (TARZANOVO NEJVĚTŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ - Tarzan´s Greatest Adventure, 1959), kde hrála s Gordonem Scottem a Seannem Connerym. Význam jejích rolí začal stoupat i v Itálii a dostávala příležitosti především ve výpravných podívaných dobrodružného žánru (KRÁLOVNA PIRÁTŮ – La venere dei pirati, 1961). Do této doby spadá také její soukromý vztah s populárním zpěvákem Fredem Buscaglionem (1921-1960), který však zahynul při autonehodě. Počátkem šedesátých let se Scilla Gabel stala jednou z ikon italské éry tzv. sandálu a meče, tj. filmů vycházejících z biblických motivů nebo antických dějin, které vyžadovaly participaci krásných žen schopných nabídnout ve skromných oděvech své půvaby. Tato éra přelomu 50. a 60. let je dnes i v Itálii zatracovaná, tenkrát ale byly filmy tohoto žánru nesmírně populární a Scilla Gabel v několika z nich hrála hlavní ženské role. Takové úlohy jí nabídli režiséři Riccardo Freda, Ferdinando Baldi, především ale Michele Lupo (MACISTE, NEJSILNĚJŠÍ GLADIÁTOR NA SVĚTĚ – Maciste il gladiatore piu forte del mondo, 1962; SPARTAKOVA POMSTA – La vendetta di Spartacus, 1964; SEDM OTROKŮ PROTI CELÉMU SVĚTU – Gil schiavi piu forti del mondo, 1964). Hrála ale i v jiných typech filmů, za zmínku stojí Orsiniho povídkový film VYHNÁNÍ Z MANŽELSTVÍ (I fuorilegge del matrimonio, 1963), znovu točila také v Británii (v režii Josepha Loseye komedie MODESTY BLAISE, 1966). Kromě toho točila poměrně často pro televizi a zkoušela štěstí i v divadle. O typy filmů, které v její filmografii převažovaly, však přestal být koncem šedesátých let zájem a Scilla Gabel se před kamerou prakticky od té doby nevyskytovala. Jejím posledním filmem byl dnes již málo známý western BASTARDO, VAMOS A MATAR (1971). V roce 1968 se Scilla Gabel provdala a jejím manželem je dodnes italský televizní režisér Piero Schivazappa (*1935), který jí také později nabídl několik rolí v televizních seriálech a filmech. Mají spolu syna Emiliana (*1974).