René Přibil

René Přibil získával své první kontakty se světem divadla jako kulisák a tak se není čemu divit, že vystudoval činoherní herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění, kde se jeho absolventskou rolí stal titulní Othello ze stejnojmenné Shakespearovy tragédie. První profesionální divadelní kroky vedly Přibila do jeho rodiště, kde na scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla ztvárnil celou řadu dalších titulních úloh, ke kterým lze směle zařadit Romea ze Shakespearova nesmrtelného tragického dramatu o lásce; hlavního Petruccia z dalšího Shakespearova kousku a to z komedie Zkrocení zlé ženy; Goga z Laholových Skvrnách na slunci či Dona z Gersheho Motýlů. Přibil z Plzně po několika letech přešel do Západočeského divadla Cheb, kde hrál mimo jiných rolí Eilifa v Brechtově Matce Kuráži; Kristiána v Rostandově Cyranovi z Bergeracu; Edmunda v Shakespearově Králi Learovi či Arnulfa v Molièrově Škole pro ženy. Další štací v dlouholeté divadlografii R. Přibila byl soubor Jihočeského divadla České Budějovice, kde na něj čekali titulní Hamlet a Radůz stejně jako více příležitostí předvést se v postavách klasického domácího divadelního repertoáru, jakými byly Jiráskova Lucerna; Šrámkovo Léto nebo Čapkova Bílá nemoc. Z jihu Čech se po několika letech Přibil znovu navrátil do Plzně a zde doslova zazářil ve velké roli skutečné osobnosti světových dějin a sice v postavě hudebního skladatele Sallieriho ze Shafferovy hry Amadeus. Po dalším bezmála uplynulém desetiletí přichází k Přibilovi nabídka, která se neodmítá a proto se stal členem činohry pražského Národního divadla, kde na něj znovu čekaly především role Shakespearova pera nebo velmi pozoruhodné výkony, které předvedl v Mittererově Návštěvní době nebo ve hře Sevillský svůdce a kamenný most Tirso de Moliny. Po třech letech Přibil ze zlaté kapličky odešel a opětovně jej jeho kroky zavedly a sice již potřetí, na dalších pět let do rodné Plzně, kde pro tentokráte zaujal hlavně titulní rolí v představení Pan Hamilkar Yvese Jamiaquea. Od přelomu tisíciletí je R. Přibil v angažmá pražského Divadla Pod Palmovkou, kde jej mohou diváci spatřit coby Le Breta v Rostandově Cyranovi z Bergeracu; jako hlavního Mackie Messera v Brechtově Krejcarové opeře; v postavě Ezru Mannona z O´Neillova dramatu Smutek sluší Elektře nebo jako ředitele Sheldraka v muzikálu Sliby chyby tria Bacharach & David & Simon. Se jménem i s jevištními výstupy R. Přibila se v posledních létech setkávají také návštěvníci Městských divadel Mladá Boleslav a Středočeského divadla Kladno, kde hostuje stejně jako na Otáčivém hledišti Český Krumlov, na jehož scéně přímo exceloval v Glaserově adaptaci Dumasových Tří mušketýrech v kostýmu kardinála Richelieua. V divadelním světě se R. Přibil v současnosti pohybuje nejenom jako herec, ale čím dál více se příležitostně pokouší také o režii, jak dokládají představení Skvrny na slunci Leopolda Laholy; Albeeho Koza aneb kdo je Sylvie nebo Camolettiho konverzační komedie Dva na kanapi. Na počátku třetího tisíciletí je poznat, že má Přibil na divadelních prknech, co znamenají svět se svou prací již dostatek zkušeností i patřičnou jistotu v obou oborových činnostech a aby taky ne, když po českých i moravských jevištích harcuje několik desítek let. Přízeň obyčejného publika dává Přibylovi jistě patřičnou energii, sílu, elán či zadostiučinění, proto oběma stranám přejme, ať je vzájemná náklonnost jen tak brzo neopustí. René Přibil ve filmovém světe debutoval menší rolí podvodníka Emana ve Steklého dramatu Svět otevřený náhodám a pak jej jako typického představitele nesympatických chlapů, padouchů či jiných podobných živlů či nebezpečných zločinců využil především D. Klein, který mu nabídnul rovnou pět příležitostí ve svých dílech, jak dokazuje figura Emila Kučery, milence Zahradníkové kriminálním filmu Město nic neví, role Maláska v detektivce Sázka na třináctku; trenér v Kam nikdo nesmí; Ramas v Radikálním řezu nebo otec Čureja v dramatu Kdo se bojí, utíká. R. Přibila drobné či menší role v jeho filmografii potkávaly i v nadcházejícím čtvrtstoletí, jak dokládají postavy filmového šerifa ze slavné scény Donalde, slezte z toho lustru v dnes již kultovní komedii Jáchyme, hoď ho do stroje O. Lipského; František v Míkově komedii Tchán; Preisler v Bočanově Zdivočelé zemi nebo sluha u krále v Sobotově pohádce Zvonící meče. Štěstí měl Přibil před kamerou i na postavy komisařů, policejních vyšetřovatelů, patologů, magistrů či lékařů, což je patrné v Moskalykově výtečném Dobrodružství kriminalistiky, kde si zahrál komisaře Brookse; ve Svěrákově oscarem oceněném Koljovi, v němž byl estebáckým vyšetřovatelem Pokorným; v Sobotově detektivce Všichni musí zemřít, v níž ztvárnil soudního lékaře; v Polesného dramatu Zastřený hlas, pro který nastudoval postavu magistra; v Chlumského černé komedii Prachy dělaj člověka, kde byl vyšetřovatelem nebo v životopisně laděné historické drámě D. Kleina Zakázaný člověk, pro níž ztvárnil policejního komisaře Dennera. K dalším zajímavým počinům R. Přibila lze určitě zařadit také Gaudenziho, skutečnou postavu ze světových dějin, která dokládá jeho spolupráci se zahraničním štábem evropského historického koprodukčního velkofilmu G. Calderona Mussolini - Cesta k moci. Zcela specifickou kapitolu u Přibila v jeho souhrnu práce před kamerou pak představují záznamy divadelních představení, ke jednoznačně kraluje již výše vyzdvihovaná inscenace Tří mušketýrů adaptovaná pro Otáčivé hlediště Český Krumlov, o jejíž zachování i pro další generace se zasloužil P. Linhart. Diváci u obrazovek znají ale herecké výkony R. Přibila pravděpodobně nejvýrazněji díky jeho účinkování v televizních seriálech, ať šlo o dobrodružně laděnou Agenturu Puzzle s prvky mystery a tajemna I. Pokorného, kde si zahrál kastelána; oblíbené Moskalykovy Četnické humoresky, pro které ztvárnil postavu Kopického nebo, a to především, pro několikařadá Rodinná pouta dvojice Sládek & Švarc, v nichž se pravidelně objevoval jako soused Alois Krejza, pozdější otčím hlavní hrdinky Evy. Právě Rodinná pouta vynesly Přibila na jednu stranu do nejvyšších příček popularity, aby mu díky přílišné okoukanosti tváře na straně druhé u filmových tvůrců paradoxně přivřely dveře. S přibývajícími léty a dalším množstvím práce totiž Přibil už před kamerou tak výraznou a pro obyčejného konzumenta i snadno zapamatovatelnou roli nedostal, i když není stále všem dnům konec a za několik let může zas být jinak. Herec, režisér, tanečník, zpěvák René Přibil patří už po mnoho desítek let ke stálicím na domácí kulturní scéně, k čemuž mu jistě notnou měrou pomáhá jak podmanivý sytě zabarvený charakteristický hlas na rozhraní basu a barytonu, tak silné osobní charisma statného a silného muže, které lze podle potřeb tvůrců využít pro různorodé úkoly v té nejširší paletě uměleckého rejstříku a výrazových prostředků. S počátkem jednadvacátého století se Přibil ocitnul na vrcholu tvůrčích sil i oblíbenosti národa a proto mu přejme, aby na inkriminované metě co nejdéle vydržel. Divadlografie (režijní – výběr): ? – Marc Camoletti: Dva na kanapi; Edward Albee: Koza aneb kdo je Sylvie; 2oo6 – Leopold Lahola: Skvrny na slunci; … Divadlografie (umělecká – výběr): ? – Peter Shaffer: Amadeus (Sallieri); Robert Bolt: Ať žije královna! (Sir Francis Walsingham); Karel Čapek: Bílá nemoc; Albert Camus: Caligula; Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu (Kristian); Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu (Le Bret); Eva Pataki: Edith a Marlene (Raymond Asso); Whilliam Shakespeare: Hamlet (Hamlet); Whilliam Shakespeare: Jindřichu IV. (Bardolfo); Whilliam Shakespeare: Jindřich VI. (Bardolfo); Jiří Voskovec & Jan Werich: Kat a blázen; Whilliam Shakespeare: Král Lear (Edmund); Berthold Brecht: Krejcarová opera (Mackie Messer); Federico Garcia Lorca: Krvavá svatba (ženich); Josef Kajetán Tyl: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (Hněvsa); Fráňa Šrámek: Léto; James Goldman: Lev v zimě (Richard); Alois Jirásek: Lucerna (Zajíček); Berthold Brecht: Matka Kuráž (Eilif); Klaus Mann & Ariane Mnouchkine: Mefisto (generál); Leonard Gershe: Motýli (Don); Felix Mitterer: Návštěvní doba (manžel); Jiří Voskovec & Jan Werich: Nebe na zemi; Josef Bar Josef: Nemožní lidé aneb ještě šálek čaje?; John Steinbeck: O myších a lidech; Sofokles: Oidipus vladař; Whilliam Shakespeare: Othello (Othello); Whilliam Shakespeare: Othello (Rodrigo); Yves Jamiaque: Pan Hamilkar (Hamilkar); Arthur Miller: Pohled z mostu; Julius Zeyer: Radůz a Mahulena (Radůz); Whilliam Shakespeare: Romeo a Julie (Romeo); Tirso de Molina: Sevillský svůdce a kamenný most (otec); Leopold lahoda: Skvrny na slunci (Gogo); Eugéne Labiche: Slaměný klobouk; Burt Bacharach & Hal David & Neil Simon: Sliby chyby (ředitel Sheldrake); Eugene Gladstone O'Neill: Smutek sluší Elektře (Ezru Mannon); Jule Styne & Bob Merrill & Peter Stone: Sugar aneb Někdo to rád horké (Psí dečka); George Bernard Shaw: Svatá Jana (Robert de Baudricourt / pán); Ivan Hlas & Peter Švabach: Šakalí léta (Prokop); Jean Baptiste Poquelin de Moliere: Škola pro ženy (Arnulf); Alexander Dumas: Tři mušketýři (kardinál Richelieu); Pavel Kohout: Ubohý vrah; Whilliam Shakespeare: Večer tříkrálový (Malvolio); Lev Nikolajevič Tolstoj: Vláda tmy; Woody Allen: Výstřely na Broadwayi; Jean Baptiste Poquelin de Moliere: Zdravý nemocný (Argan); Whilliam Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (Petruccio; Ray Cooney: 1 + 1 = 3 (Jedna a jedna jsou tři); 2oo1 – Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše; 2oo4 - Sam Shepard: Pravý západ; 2oo5 – Alexandr Dumas & Jean Paul Sartre: Kean; 2oo6 – Whilliam Shakespeare: Bouře; Federico Fellini & Tonnino Guerra: Ginger a Fred; Bohumil Hrabal & Václav Nývlt: Ostře sledované vlaky; 2oo8 – Nathalien Richard Nash: Pozor, jaguár! (Meeker); 2o1o – Dave Freeman: Postel plná cizinců; 2o11 – Dan Gordon: Rain Man (money / policajt / dr. Marston); … zdroj: Daniel Rubeš - Lexikon osobností české a slovenské kultury