Bernard Blier

Francouzského herce Bernarda Bliera znají čeští diváci z desítek komedií a kriminálek, v nichž sekundoval velkým hvězdám, své největší a nejlepší role ale odehrál ve filmech, které jsou u nás neznámé. Bernard Blier se narodil v argentinském hlavním městě Buenos Aires, kde tehdy působil jeho otec, biolog Jules Blier, jako přední vědec pařížského Pasteurova ústavu. Po návratu do Francie se rodina usadila v Paříži a podle přání rodičů začal Bernard studovat na prestižní střední škole Lycée Condorcet. Touha po divadle ale byla silnější a Bernard Blier přešel na pařížskou konzervatoř, kde studoval herectví pod vedením slavného Louise Jouveta, jeho učiteli byli i Julien Bertheau a Raymond Rouleau. Rouleau také Blierovi nabídl první roli ve filmu a jeho debutem byla romantická komedie TŘI…ŠEST… DEVĚT (Trois…six… neuf, 1936). Několik filmů pak natočil s Marcem Allégretem (HOTEL DU NORD – Hôtel du Nord, 1938), do mezinárodního povědomí pronikl se slavným Carného filmem DEN ZAČÍNÁ (Le jour se leve, 1939). Kromě rozbíhající se filmové kariéry hrál také divadlo, konzervatoř ale dokončil až v roce 1939. Mezitím se stihnul také oženit a se svou první manželkou Gisele Brunet měl syna Bertranda (*1939), později významného filmového režiséra. Počátkem druhé světové války sloužil v armádě, padl ale do zajetí a byl internován v Rakousku, odkud se později mohl vrátit do Paříže. V době okupace pak zastával mimo jiné funkci předsedy Herecké asociace. Během druhé světové války se Bernard Blier pevně usadil mezi proslulými francouzskými herci a točil již několik filmů ročně, se svou vizáží a předčasnou ztrátou vlasů byl předurčen k rolím nesmělých milenců. Po roce 1945 zamířil již k hlavním rolím a z jeho tehdejší filmografie vyniká slavné Clouzotovo NÁBŘEŽÍ ZLATNÍKŮ (Quai des Orfevres, 1947). Dalšími významnými úkoly jej zahrnul Yves Allégret (DÉDÉE D´ANVERS, 1947; MANÉŽE – Maneges, 1949), pozoruhodnou položkou v Blierově filmografii je i melodramatický příběh taxikáře a venkovské svobodné matky (Daniele Delorme) ADRESÁT NEZNÁMÝ (Sans laisser d´addresse, 1951); s Daniele Delorme se později setkal ještě v několika hodnotných filmech. S Yvesem Allégretem točil Blier i později, například v kriminálce KDYŽ SE DO TOHO ZAPLETE ŽENA (Quand la femme s´en mele, 1957) s ním hrál začínající Alain Delon. Novou polohu ve velkých rolích mužů na straně zákona či jejich protivníků nabídl Blierovi režisér André Cayatte, v jehož filmech ČERNÝ SPIS (Le dossier noir, 1955) nebo SEDMÝ POROTCE (Le septieme juré, 1962) podal své vrcholné výkony. Za připomenutí stojí i početná spolupráce s Jeanem Gabinem, s nímž se znal již od třicátých let. Na přelomu 50. a 60. let spolu hráli v pěti filmech, připomeňme alespoň slavné BÍDNÍKY (Les Misérables, 1958) nebo úsměvný příběh TULÁK ARCHIMEDES (Archimede, le clochard, 1959). Jestliže řada francouzských herců v poválečném období nacházela příležitosti v sousední Itálii, Bernard Blier byl jedním z těch nejaktivnějších a s italskými režiséry natočil přes třicet filmů. Z počátku jeho práce v Itálii připomeňme alespoň festivalovými vavříny oceněné sociální drama STALO SE V TURÍNĚ (I compagni, 1963) nebo Zampův film OTÁZKA CTI (Une questione d´onore, 1966). Zmínku si zaslouží i prvotní spolupráce s J. P. Belmondem, jehož protivníkem i spojencem byl v dobrodružném filmu 100 000 DOLARŮ NA SLUNCI (Cent mille dollars au soleil, 1963). Úspěšná se ukázala být i spolupráce s režisérem Georgesem Lautnerem Jestliže první Blierovy filmy byly u nás uvedeny ještě za první republiky, s českými diváky se herec seznámil i osobně, když byl v roce 1962 členem poroty na festivalu v Karlových Varech. V roce 1965 se rozvedl se svou první manželkou a téhož roku se podruhé oženil s Annette Martin, o niž usiloval již pět let. Ačkoliv byl značně vytížen filmováním ve Francii a Itálii, nadále hrál i divadlo, v roce 1959 například absolvoval úspěšné turné s představením Dvanáct rozhněvaných mužů. Ve srovnání s jinými herci se ale Blier prakticky vyhýbal televizi a až v 70. letech se objevil v několika televizních filmech. Z Blierovy filmografie 70. let vyniká několik úspěšných filmů s populárním komikem Pierrem Richardem (ROZTRŽITÝ – Le distrait, 1970; VELKÝ BLONDÝN S ČERNOU BOTOU – Le grand blond avec une chaussure noire, 1972), znovu se před kamerou setkal i s J. P. Belmondem (TĚLO MÉHO NEPŘÍTELE – Le corps de mon ennemi, 1976). V Itálii navázal na dřívější spolupráci s režisérem Mariem Monicellim a natočil s ním komedii MOJI PŘÁTELÉ (Amici miei, 1976), hrál pak i ve třetím pokračování MOJI PŘÁTELÉ III (Amici miei 3, 1985). Do Itálie ostatně v závěru své kariéry zajížděl velmi často a opět v Monicellově zaujal svým výkonem v komedii JEN ABY TO BYLA HOLČIČKA (Speriamo che sia femmina, 1985), za nějž obdržel prestižní cenu Donatellova Davida. V Itálii natočil i svůj poslední film, autorský počin Klause Kinskiho PAGANINI VE VÍRU EROTICKÝCH VÁŠNÍ (Kinski Paganini, 1989). Poslední léta života trápila Bernarda Bliera rakovina prostaty, ve svých aktivitách ale nepolevoval. Nádorové onemocnění však časem zasáhlo i jiné orgány, a když Blier v březnu 1989 přebíral čestného Cézara za celoživotní dílo, byl již na konci svých sil. Zemřel v Saint-Cloud 29. března 1989 ve věku 73 let. Sám se nikdy za filmovou hvězdu nepovažoval, jeho úctyhodná filmografie zahrnující 180 francouzských a italských filmů jej ale řadí mezi významné osobnosti z dějin evropské kinematografie dvacátého století.