Karel Pecka

Nedlouho poté, co se narodil v Kližské Nemé poblíž Komárna, kde jeho otec byl inspektorem finanční stráže, se s rodiči přestěhoval do obci Tachty u Lučence, Zde žil do svých šesti let. Po roce 1934 se celá rodina přesunula k rodičům jeho matky žijících v Českých Budějovicích. Zde také zahájil školní docházku do obecné školy s výjimkou období let 1937 až 1938, kdy byl žákem česko-německé školy ve Vyšším Brodě. Od roku 1942 do roku 1944 absolvoval dvouletou obchodní školu a nastoupil na místo pomocného úředníka. Po osvobození v roce 1945 pokračoval ve studiu, když nastoupil do nedokončeného druhého ročníku obchodní akademie a úspěšně složil v roce 1948 maturitu. Jako politicky nevhodný zájemce o vysokoškolské studium nebyl přijat na Vysokou školu politickou a sociální v Praze. Nastoupil jako úředník v Tesle Praha, ale již v květnu 1949 byl zatčen. Byl trestně stíhán za spoluvydávání ilegálního kulturně politického časopisu Za pravdu, a dále za údajný pokus o přechod státní hranice. Podstatným pro Peckův další život se jevilo zejména obvinění z velezrady, což se ukázalo při vyhlášení rozsudku. Karel Pecka byl odsouzen k nepodmíněnému trestu ve výměře jedenácti roků. Výkon trestu byl nařízen v kladenské věznici, odkud byl přeložen do pracovního táboru na Jáchymovsku. Vykonával práce v uranových dolech za velmi nebezpečných a nelidských podmínek. V roce 1954 byl přemístěn do Bytíze u Příbrami, Z vězení byl propuštěn v prosinci roku 1959. Obtížně hledal práci a s jistou dávkou štěstí získal místo kulisáka v Národním divadle. Zde pracoval až do roku 1965 s výjimkou pěti měsíců v roce 1963, když byl povolán do armády , aby vykonal náhradní vojenskou službu v severních Čechách u Pomocných technických praporů. Od roku 1965 se rozhodl věnovat výslovně literatuře ve svobodném povolání. Od roku 1970 se stal jedním politicky nebezpečných jedinců , kteří byly nuceni opustit své původní zaměstnání i profesi a vystřídal různá krátkodobá zaměstnání až zakotvil v roce 1975 jako čerpač v národním podniku Stavební geologie. Karel Pecka byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Od roku 1981 mu byl pro nepříznivý zdravotní stav přiznán invalidní důchod a po sedmi letech se stal starobním důchodcem. Počínaje rokem 1992 byl členem Rady Obce spisovatelů. Neúnavně se věnoval péči o jiné spoluobčany, jako i osoby postižené politickými perzekucemi a mimo jiné patřil po roce 1990 k iniciátorům vzniku charitativní nadace Sdružení hospody U černého vola, zaměřené na podporu hudebně nadaných nevidomých děti. Své literární středoškolské pokusy nezveřejňoval, protože se k těmto příležitostně vracel, aby vypiloval jejich formu i obsah. Hodnotné texty Pecka zveřejnil až v roce 1948 v časopise Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Jako pozornosti hodný autor se prezentoval svou první povídkou v roce 1965 v literárním měsíčníku Host do domu. Postupně své povídky zveřejňoval Plameni, Tváři, Literárních novinách, Orientaci, Literárních listech a jinde. Po roce 1969 se jako autor mohl přes vyslovený zákaz spojený s vydáváním své tvorby, dostávat k čtenáři se svými prozaickými pracemi prostřednictvím psaní pro časopis Listy vycházejících v Římě, kde byly zveřejňovány v přílohách Čtení na léto a jiných samizdatových periodikách vydávaných mimo území tehdejšího Československa. Po roce 1989 se jako autor představoval zčásti tvorbou, která měla své kořeny na konci šedesátých let a také nově vzniklými prozaickými pracemi. Jeho povídky, názorové statě a další texty vycházely v Lidových novinách , Revolver Revue Národní politice aj. V rámci samizdatu byly vydány postupně romány Štěpení /1974/; Motáky nezvěstnému 1, 2 /1978/ a Pád Pýthie /1987/ a jiné kratší prózy jako např.: Pasáž /1975/; Pohřeb ministra /1978/; Pan Žorž /1982/; Mafie velká a malá /1983/ a mnoho dalších. Významně se podílel na samizdatových sbornících a antologiích, např.: O čem bych psal, kdybych měl kam /1974/; Karlu Kosíkovi k padesátinám /1976/ a dal. Pro Čs. rozhlas napsal autorskou hru Konfrontace /1967/, pro rozhlas byl také upraven posmrtně jeho román Štěpení/2002/ jako četba na pokračování. Prózy :Buldoček, Garden-party s vernisáží a Poslední štístko pana Žorže sloužily jako námět pro povídkový film Malostranské humoresky /1995/; novela Pasáž se stala námětem stejnojmenného filmu Juraje Herze /1996/. Řada filmových a televizních scénářů nebyla dosud realizovaná. Byl režisérem i autorem námětu k televiznímu dokumentu Spiknutí dobrodějů /1993/, z cyklu Život kolem mne. V roce 1998 byla založena literární Cena Karla Pecky 1998 za tvůrčí čin posilující vědomí lidské důstojnosti. Autorsky se neodmlčel ani ve vězení, ale zachovány zůstaly pouze jeho texty psané v Bytízu. Do roku 1970 napsal a vydal kritikou vítaný román Horečka /1967/ a Veliký slunovrat /1968/. Knižně debutoval sbírkou povídek Úniky /1966/. Karel Pecka zemřel v Praze 13. března roku 1997 ve věku nedožitých 69 let. Erkul