Jan Žižka

Geniální husitský vojevůdce Jan Žižka se narodil někdy kolem r. 1360 na trocnovské tvrzi (objevené r. 1956 archeologem Antonínem Hejnou) chudšímu zemanovi Řehořovi a jeho ženě Janě. Kromě již zmiňovaného nejstaršího syna vychovali Žižkovi pravděpodobně ještě další dva potomky- Jaroslava (?-1427) a Anežku (?-1434) a právě malý Jan přišel (pravděpodobně) v raném věku při bojovných šarvátkách o pravé oko (v některých pramenech je částečná ztráta zraku uváděna v souvislosti s bitvou u Grunwaldu-/1410/). O Žižkově jinošství se kronikáři téměř nevyjadřují, z dochovaných kronik se dovídáme, že se mladý zeman na prahu zletilosti oženil s Kateřinou, která pobývala na nedalekém statku v Čeřejově. Po jaké době ovdověl, knihy neuvádějí, nicméně je doloženo, že se Žižka oženil ještě jednou (taktéž s Kateřinou) a stal se otcem dcery, o které se ví pouze to, že byla provdána za Jindřicha Berku z Dubé. Trocnovský zeman Žižka se symbolem rudého raka ve stříbrném erbu nejspíš nebyl zdatným hospodářem, protože během několika let přišel o téměř celý majetek i polnosti. Z dochované Popravčí knihy pánů z Rožmberka se dovídáme i o lapkovské kariéře (1406-09) jihočeského zemana, což ostatně v dobách středověku nebylo ničím vyjímečným. Někdy kolem r. 1408 se Jan Žižka po boku Matěje, zvaného vůdce (a později popraveného) otevřeně postavil proti mocnému Jindřichovi z Rožmberka a několik let škodili přepadáváním a loupežemi na jeho rozsáhlém panství. Nejspíš v této době se "vyučil" vojenskému drilu i způsobům boje - totiž přepadení ze zálohy, okamžiku překvapení nebo lstivosti. Po pár "záškodnických" létech v jižních Čechách byl r. 1409 tzv. omilostněn samotným Václavem IV., synem největšího českého krále a císaře římského Karla IV. Zda se tak stalo za nějaké dřívější zásluhy nebo Žižku chtěli mít mocní více na očích, nevíme - je však jisté, že už v následujícím roce se jednooký Jan zúčastnil v korouhvi Jana Sokola z Lamberka slavné bitvy u Grunwaldu, kde Vladislav II. Jagelonský porazil Řád německých rytířů a tím nesmazatelně ovlivnil dějiny i mapu Evropy. Po této úspěšné vojenské akci se se téměř 50-ti letý zemanský harcovník usadil natrvalo v Praze, podle doložených zpráv se pohyboval v samé blízkosti královny Žofie. Pravděpodobně se i v této době stal věrným posluchačem Husových kázání v Betlémské kapli a v červenci 1419 se aktivně zúčastnil první pražské defenestrace, vůdcem však byl radikální kněz Jan Želivský, popravený o tři roky později. Smrtí krále Václava se situace příliš vyhrotila, česká kališnická šlechta jeho bratru Zikmundovi-(Lišce ryšavé) upálení Jana Husa neodpustila a tohoto syna Otce vlasti za krále neuznala. Tak se "zrodilo" odbojné husitství v Čechách, do jehož čela se postavil nikdy neporažený hejtman Jan Žižka. Jakousi "generálkou" bychom mohli nazvat bitvu u Nekmíře (prosinec 1419 nebo leden 1420), kde husité porazili plzeňský vojenský oddíl Bohuslava ze Švamberka. Potom už následovaly vítězné bitvy neohrožených husitů, vedených udatným Žižkou - u Sudoměře (březen 1420), o Tábor (červen 1420) a zejména na Vítkově (červenec 1420), kterou nám velkolepým způsobem přiblížil nestor československého filmu Otakar Vávra v druhé části husitské trilogie - Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1957). Podstatná svým vítězstvím nad křižáky Zikmunda Lucemburského je i bitva u Vyšehradu (listopad 1420) a také vítězství u Malešova (červen 1424). Právem je tato doba středověkých dějin považována za jednu z nejslavnějších kapitol českých zemí! Husitské vojsko, složené především z prostých lidí a bojující cepy, sudlicemi či řemdihy znovu a znovu poráželo vycvičená a perfektně vyzbrojená vojska německých rytířů a bohužel i "kolaborující" české šlechty. Žižkova geniální "vozová hradba", lstivé vlákání těžkých ozbrojenců do vyschlého rybníka nebo nájezdy válečných vozů - to všechno a oprávněně nahánělo v letech 1420-34 tehdejší vrchnosti hrůzu. Pochopitelně i Žižka byl velmi kontroverzní postavou českých dějin- slavný a respektovaný vojevůdce i neúprosný hejtman, vládnoucí tvrdou rukou a neváhající zničit komunitu táborských adamitů. Faktickým rozkolem s tábority, potažmo i jižními Čechy bylo přesídlení Žižkova vojska do východních Čech (tvrz Kalich), kde se r. 1423 postavil do čela orebitských radikálů a o rok později v červnu 1424 s přehledem zvítězil v bitvě u Malešova, kde fatálně porazil vojenskou koalici pražských měšťanů a katolických feudálů. Zcela nečekaně však při obléhání Přibyslavi v říjnu 1424 Žižka onemocněl "nemocí smrtelnou od hlíz" (traduje se však i verze, kdy hejtman zemřel na otravu krve) a po několika dnech v kruhu blízkých spolubojovníků zemřel. Dnes na tomto místě, které se nazývá Žižkovo pole, stojí mohyla, vystavěná koncem 19. století. A v Praze na Vítkově se hrdě tyčí největší (téměř 32 m) jezdecká socha v Čechách, vytvořená r. 1931 z žuly a mramoru dle návrhu architekta Jana Zázvorky. Žižka vybudoval stálé polní vojsko s jeho vojenským řádem, rozhodujícím způsobem zdokonalil systém obrany ve vozové hradbě s pravidelným nasazováním dělostřelectva. Žižkovo jméno je spjato s defenzivní fází husitské revoluce a upevňováním pozic uvnitř státu. Ke cti slepého vojevůdce patří i skutečnost, že když umíral, nedisponoval téměř žádným majetkem. Jan Žižka je po právu označován za největšího vojenského génia v českých dějinách.