Julij Rajzman

Od dětských let jej přitahovalo kino. Přes zjevné technické nedostatky filmu, zejména chybějíc zvuk, pracovala dětská fantazie budoucího režiséra, scénáristy i pedagoga, naplno a vytvářel si ve své fantazii pokračování scén, které skončily tak, jak si nepřál. Po maturitě v Moskvě, kde se narodil 15. prosince roku 1903, vystudoval fakultu všeobecných nauk na moskevské univerzitě v roce 1924, odkud pokračoval bez přerušení jako literární konzultant ve filmovém studiu Меžrabrom-Rus, aby od druhé poloviny roku 1925 pracoval jako asistent režiséra Jakova Protazonova. Na konci roku 1926 narukoval Rajzman do řad Rudé armády a byl velen do skupiny Agitpropu Rudé armády. Zde vypracoval již jako režisér základní studii týkající se armádní tvorby a natočil svůj první film, zachycující dramatické soudcovy osudy: Krug/Kruh/1927/ s pomocí Aleksandra Gavrovskeho. Do samostatné režie se pustil u při natáčení filmu o osudech politických vězňů v carském Rusku: Katorga /Sibiřská trestnice, 1928/. Takřka jako první mezi sovětskými režiséry natočil hraný dokument o komsomolcích-hydrotechnicích, kteří pracují na zavodňování Turkemnska: Zemlja žaždět /Země žízní, 1930/. Film byl v původní podobě natočen jako němý, ale záhy byl ozvučen v tehdejším Šorinově zvukovém studiu. Počínaje rokem 1931 se Rajzman stal oficiálním režisérem Mosfilmu. Přes počáteční úspěchy se i Rajzmanovi podařilo natočit méně zdařilý film: Rasskaz ob Umare Chapcoko /Vyprávění o Umaru Chacokovi, 1932/, ve kterém zpracoval dobově aktuální téma boje proti negramotnosti. Naopak za velmi úspěšný byl považován film Ljotčiki /Letci, 1935/, vyprávějící příběh mladých frekventantů výcvikové letecké školy. Mezi režijně dokonale natočené filmy je počítán i Rajzmanovo drama z ruské Velké říjnové revoluce: Posledňaja noč /Poslední noc, 1937/. Takřka v předvečer Velké vlastenecké války proti německému vpádu nacistických vojsk na území Sovětského svazu, dokončil natáčení prvního filmového adaptace, první části románu Michaila Šolochova: Podňataja celina /Rozrušená země, 1939/. V předválečném se věnoval tvorbě scénářů, které nebyly z různých důvodů realizovány. Po napadení Sovětského svazu jako režisér pracoval na filmu Mašenka /1942/, příběhu ruské dívky, který začíná na počátku roku 1940 a zachycuje život mladých lidí i dnů války vedené pro ruskému lidu. Na válečné téma navazuje Rajzmanov filmem Něbo Moskvy/Moskevské nebe, 1943/ a dokumenty: K voprosu o peremirnn s Finlandijej /K otázkám příměří s Finskem, 1944/ a Berlin /Pád Berlina, 1945/, ve kterém zachytil postup sovětských vojsk od Stalingradu až do Berlína. Po roce 1946 se filmem: Pojezd idˇot na vostok /Dobrodružství v Sibiřském expresu, 1947/, který nedosáhl předpokládaného úspěchu a nebyl příznivě přijat všemocným Stalinem, což vedlo k přeložení Rajzmana, jako režiséra, do méně významného Rižského filmového studia. Zde spolupracoval úzce se scénáristou Jevgenijem Gabrilovičem. Jako režisér Rižského filmového studia o národním lotyšském hrdinovi Jan Rajnis /1950/ a další hraný film Kavaler Zolotoj Zvezdy /Rytíř Zlaté hvězdy, 1950/. Týkající se osudů dvou demobilizovaných vojáků a jejich přerodu do civilního poválečného života. Úspěšná bylo i jeho zpracování filmového dramatu o manželských vztazích: Urok žizni /Historie jedné lásky, 1955/ a ve druhé polovině padesátých let minulého film: Kommunist /Komunista, 1957/ o dramatických momentech elektrifikace Sovětského Ruska. V šedesátých letech minulého století filmy: A jesli eto ljubov /A co když je to láska?, 1961/ a dalším pokračováním filmu Komunista ve spolupráci s osvědčeným scénáristou Gabrilovičem, natočil pod názvem: Tvoj sovremenik /Tvůj současník, 1967/ Souběžně byl od roku 1944 do roku 1964 se podílel jako pedagog VGIKu na přípravě jako profesor a vedoucí katedry na přípravě budoucích režisérů a herců. V průběhu své umělecké dráhy byl postupně oceňován vysokými sovětskými státními cenami a vyznamenáními. Julij Jakovlevič Rajzman zemřel v Moskvě 11. prosince roku 1994 ve věku nedožitých 91 let. Erkul