Giorgio De Lullo

Italský herec Giorgio de Lullo byl především významným divadelním režisérem, před kamerou se vyskytoval jen sporadicky, navíc ve filmech, které jsou u nás prakticky neznámé. De Lullo pocházel z Říma a vystudoval herectví na Národní akademii múzických umění, vzápětí začal účinkovat v římském divadle Teatro Eliseo, kde zazářil především v Mussetově hře Svícen. Následně byl členem divadelní společnosti Morelli-Stoppa a v jejím svazku hrál například v Benátkách nebo Miláně, další zajímavé výkony podal ve hrách Smrt obchodního cestujícího nebo Kočár nejsvětější svátosti, setkal se i s ruskou klasikou (Racek, Zločin a trest, Tři sestry). Obrovský úspěch spolu s uznáním kritiky mu přinesla spolupráce s režisérem Luchinem Viscontim (Antigona, Skleněný zvěřinec). Souběžně s divadlem se Giorgio de Lullo začal objevovat i před kamerou, poprvé to bylo v malé roli povídkového titulu DESATERO PŘIKÁZÁNÍ (I dieci comandamenti, 1945). Hned v následujícím roce se dostal ke dvěma velkým postavám. Titulní roli mladého Orazia, do nějž jeho otec vkládá své ambice ztvárnil v Castellaniho filmu MŮJ SYN PROFESOR (Mio figlio professore, 1946), Charlese Grandeta, bratrance titulní hrdinky, hrál v přepisu Balzacova románu EUGENIE GRANDETOVÁ (Eugenia Grandet, 1946) po boku Alidy Valli. Ústřední pár pak vytvořil s předválečnou hvězdou Doris Duranti v melodramatickém příběhu Maria Bonnarda SLIB (Il voto, 1950). Kromě toho se věnoval i dabingu, nadále ale převažovala práce pro divadlo. Své herecké zkušenosti se rozhodl zúročit jako režisér a jestliže nebyl příliš spokojen se svou participací ve filmu, plně se oddal divadlu. Na přelomu 40. a 50. let sklízel velké úspěchy - zatím ještě stále jako herec - v shakespearovském repertoáru (Bouře, Romeo a Julie, Večer tříkrálový). Během svého angažmá v Teatro piccolo v Miláně se seznámil s Romolem Vallim a Rossellou Falk, s nimiž v roce 1954 založil vlastní divadelní společnost Compagnia dei Giovani. S Romolem Vallim (1925-1980) jej pak pojila nejen bohatá spolupráce, ale také soukromé partnerství v životě, o němž se ovšem tehdy příliš nemluvilo. Jako režisér se Giorgio de Lullo soustředil na uvádění děl významného italského dramatika Luigi Pirandella a svým moderním pojetím měl zásadní podíl na jeho zpřístupnění současnému publiku (Každý má svou pravdu, Jindřich IV., Přítelkyně vdaných žen), mimořádným úspěchem byla především inscenace Šest postav hledá autora, s níž v letech 1962-1963 podnikla společnost turné po celé Evropě včetně zemí východního bloku. Kromě Pirandella uváděl de Lullo i další zásadní díla světové moderny (Deník Anny Frankové, Hedda Gablerová) vracel se i ke klasice, s níž se dříve setkal jako herec (Julius Caesar, Tři sestry). Úspěchy sklízel i prezentací děl svého blízkého spolupracovníka Giuseppe Patroni Griffiho. V de Lullově režii hrál často hlavní role Romolo Valli, který souběžně rozvíjel i úspěšnou dráhu filmového herce, zatímco sám Lullo během 50. a 60. let odehrál před kamerou jen několik málo rolí. Objevil se například v Gentilomově filmu VÁŠNIVĚ (Appassionatamente, 1954), později hrál italského fašistického novináře a politika Alessandra Pavoliniho v historickém filmu PROCES VE VERONĚ (Il processo di Verona, 1963). Příležitosti ve vedlejších rolích dostal i v televizi, například v životopisném seriálu GIUSEPPE VERDI (1963), kde se setkal se svou divadelní kolegyní Rossellou Falk, pro televizi dvakrát pracoval také jako režisér. V roce 1974 byla z finančních důvodů rozpuštěna společnost Compagnia dei Giovani, Giorgio de Lullo s Romolem Vallim pak našli zázemí v římském divadle Teatro Eliseo, kde opět uváděl Pirandellovy hry, znovu se vrátil i k Čechovovým Třem sestrám, příležitostně také spolupracoval s televizí. Jako režisér a scénograf měl podíl na slavném Festivalu dvou světů ve Spoletu, jehož byl Romolo Valli uměleckým ředitelem. Jestliže po celou svou kariéru proslul Giorgio de Lullo neúnavnou činorodostí a životním optimisem, zcela jej zlomila smrt jeho partnera Romola Valliho, který zahynul v únoru 1980 při autonehodě. De Lullo okamžitě ukončil všechny své aktivity, narušená psychika jej přivedla do psychiatrické léčebny, přidružilo se nadměrné požívání alkoholu a následná cirhóza jater. Opuštěn přáteli a psychicky zlomený zemřel Giorgio de Lullo v Římě 10. července 1981 ve věku 60 let.