Daniel Emilfork

Herce Daniela Emilforka charakterizovala démonická tvář, která jej předurčovala k rolím vyšinutých jedinců, přesto se mu podařilo vymanit se z této škatulky a prodělal bohatou kariéru nejen ve filmu, ale i u divadla. Pocházel z ruské židovské rodiny, jeho vlastní jméno bylo Daniel Zapognikov. Jeho rodiče opustili Rusko po útocích na Židy v roce 1905 a usadili se v Chile, Daniel se narodil na předměstí hlavního města Santiago de Chile. Od dětství trpěl posměšky a šikanováním nejen kvůli svému vzhledu, ale i židovskému původu. Koncem čtyřicátých let odešel Daniel Emilfork do Evropy, usadil se ve Francii a pod vedením Rogera Blina a Tani Balachové začal studovat herectví. Tania Balachová také režírovala jeho první vystoupení v divadle Théâtre de la Huchette, krátce nato zaujal v Čechovových Třech sestrách (Théâtre de l´Atelier). Před kamerou debutoval rolí hysterického učitele hry na housle, kterou mu nabídl Marc Allégret ve filmu BUDOUCÍ HVĚZDY (Futures vedettes, 1955). Brzy přišly i nabídky z televize, ve filmech se jeho doménou staly postavy špiónu, nájemných vrahů, s pozdější obměnou obliby žánru západoevropské kinematografie také upírů. Zatímco v průměrných špionážních filmech dostával poměrně velké herecké příležitosti (JEFF GORDON, TAJNÝ AGENT – Des frissons partout, 1964; NEZNÁMÝ ZE SHANDIGORU – Le inconnu de Shandigor, 1967), menší úkoly na něj připadly v ambicióznějších projektech, například v adaptaci divadelní hry ZÁMEK VE ŠVÉDSKU (Le château en Suede, 1963) nebo v mezinárodně obsazené Ustinovově LADY L (1965), objevil se i v americkém filmu CO JE NOVÉHO, KOČIČKO? (What´s New Pussycat?, 1965). Mezitím pokračoval i v práci na divadelních jevištích, kde si mimo jiné vyzkoušel i režii, hrál i v televizi a věnoval se dabingu. V 70. letech točil o poznání méně, do svého oscarového filmu CESTY S TETIČKOU (Travels With My Aunt, 1972) jej obsadil George Cukor, později přijal nabídku od Federica Felliniho do jeho CASANOVY (1975), z dalších významných režisérů můžeme připomenout Romana Polanskiho (PIRÁTI – Pirates, 1986). Ze závěru Emilforkovy herecké kariéry stojí za připomenutí úloha inkvizitora v holandském filmu LÉTAJÍCÍ HOLANĎAN (De Vliegende Hollander, 1995) a zvláště bizarního šílence Kranka v koprodukčním fantastickém filmu MĚSTO ZTRACENÝCH DĚTÍ (La cité des enfants perdus, 1995). Emilforkovou manželkou byla herečka Denise Peron (1925-1996), jejich dcera Stéphanie Loik (*1951) je též herečkou. Svou poslední roli vojenského lékaře odehrál Daniel Emilfork ve filmu TANČIT JE LEPŠÍ (Faut que ça danse, 2007), který byl ale uveden až po jeho smrti. Zemřel v Paříži 17. října 2006 ve věku 82 let.