Bořivoj Navrátil

Bořivoj Navrátil má původ v úřednické rodině, oba rodiče ale ztratil již v raném dětském věku. Poté vyrůstal u tety, s níž se v roce 1947 přestěhoval do Jihlavy. Na jihlavské ekonomické škole se začal věnovat divadlu a účinkoval v ochotnických představeních, následně začal hostovat v Horáckém divadle v Jihlavě. V letech 1952-1956 studoval herectví v Brně na JAMU, načež nastoupil do svého prvního angažmá v Těšínském divadle v Českém Těšíně (1956-1957), pak v rychlém sledu vystřídal Slezské divadlo v Opavě (1957-1958) a Státní divadlo v Ostravě (1958-1961). Počátkem 60. let přišel do Prahy a od roku 1961 byl členem činohry Národního divadla. Na naší první scéně strávil třicet let a přestože nikdy nedostal zásadní herecký úkol, dokázal i ve vedlejších rolích zaujmout perfektním vykreslením charakteristiky postav. Výrazné psychologické portréty s překvapivými zvraty uplatnil nejen v dramatech, ale i v komediálním žánru. Vynikl v řadě her světového repertoáru (Romeo a Julie, Vassa, Zadržitelný vzestup Artura Uie, Optimistická tragédie), uplatnil se také v melodramu Námluvy Pelopovy. Pro hru Ze života hmyzu si na přání režiséra Miroslava Macháčka nechal oholit hlavu, vlasy mu pak již nenarostly a jeho holá lebka se následně stala jedním z charakteristických znaků jeho herecké osobnosti. Národní divadlo opustil Navrátil v roce 1992, načež úzce spolupracoval s Petrem Léblem v Divadle Na zábradlí (Racek, Naši naši furianti, Služka), hostoval také na dalších pražských scénách (Činoherní klub, Švandovo divadlo), pohostinsky účinkoval také v oblastních divadlech (Mladá Boleslav, Šumperk, několik let také Horácké divadlo v Jihlavě, s nímž jsou spojeny Navrátilovy herecké začátky). Od roku 1996 byl stálým členem hereckého souboru divadelního spolku Kašpar, kde se znovu uplatnil v řadě inscenací (Sestup Orfeův, Richard III., Královský hon na slunce, Vánoční vzpomínka), příležitostně ale znovu hostoval i v Národním divadle. Po svém příchodu do Prahy se Navrátil napřed objevil ve dvou televizních adaptacích klasických divadelních her (SAMOTA, 1965; ŽENITBA, 1967). Do filmu vstoupil poprvé jako dabér, když pro film ZABITÁ NEDĚLE (1969) namluvil slovenského herce Ivana Palúcha. První filmové role si zahrál až o rok později ve filmech UCHO (1970) a UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE (1970; oba snímky v režii Karla Kachyni). Poté hrál i v několika filmech ročně, další výraznější příležitosti mu ale dal znovu až Kachyňa postavami lékařů ve filmech POZOR, VIZITA! (1981) a SESTŘIČKY (1983). Z dalších filmů různých žánrů a kvalit je na místě zmínit snímek SAGARMATHA (1989), při jehož natáčení v Himalájích Navrátil těžce onemocněl. Nadále pracoval pro televizi, hrál v inscenacích, televizních přepisech divadelních her, pohádkách a také seriálech. Z těch stojí za zmínku TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1975), kde v jednom dílu zaujal výraznou kreací padoucha, pro něj tak typickou. Další větší roli hrál jako předseda světové rady v seriálu NÁVŠTĚVNÍCI (1983). Z řady dalších seriálových projektů lze připomenout nekonečný seriál ULICE (2005) na TV Nova. Zatím naposledy se před kamerou objevil v televizním filmu SVĚDOMÍ DENISY KLÁNOVÉ (2009). Po roce 1989 výrazně ubylo hereckých příležitostí ve filmu, o to více se realizoval na divadle a v televizi. Z jeho filmových rolí z této doby stojí za zmínku KNOFLÍKÁŘI (1997), v menších úlohách se objevil v titulech CO CHYTNEŠ V ŽITĚ (1998) nebo VŠICHNI MOJI BLÍZCÍ (1999). V poslední době pak zaujal postavou dobrodruha Cohena ve filmu MAHARAL – TAJEMSTVÍ TALISMANU (2007). Jestliže český film nedal Navrátilovi v posledních době mnoho příležitostí, hojné uplatnění nalezl v projektech zahraničních produkcí natáčených u nás, přičemž tvůrci využili jeho zjevu pro postavy zločinců a podivínů. Za zmínku stojí například jeho nevelká role v mezinárodně oceněném snímku LA NINA DE TUS OJOS (Dívka tvých snů, 1998), objevuje se také v zahraničních seriálech. Bořivoj Navrátil vyniká také mistrovskou prací s hlasem, což mu umožnilo uplatnit se v uměleckém přednesu a v rozhlase, často pracoval také pro dabing, osobně rád vzpomíná na namluvení Iana Richardsona v seriálu Great War And The Shaping Of The 20th Century. V letech 1973-1983 vyučoval herectví na Státní konzervatoři v Praze, později krátce jako pedagog působil na DAMU (1986-1987). Navrátil byl ženatý, v Ostravě se oženil s tanečnicí Marií Steinovou, která však po jejich společném příchodu do Prahy nenašla v hlavním městě uplatnění a manželství s jedním synem nakonec skončilo rozvodem (1968).