Alfons Mucha

Alfons Maria Mucha byl významný český malíř a designér období secese. Narodil se 24. července 1860 v moravských Ivančicích do rodiny soudního zřízence Ondřeje Muchy a jeho manželky Amálie. Kromě dvou vlastních sester, Anny a Anděly, měl ještě tři starší sourozence z otcova prvního manželství - bratra Augusta a sestry Antonii a Aloisii. Výtvarné nadání se u malého Alfonse projevovalo už od dětství, mimoto ale měl i značné hudební vlohy, hrál na harmonium a během studií na brněnském Slovanském gymnáziu působil jako chrámový zpěvák v chlapeckém sboru na Petrově. Po studiích se mladý Mucha vrátil do Ivančic, kde mu jeho otec zajistil místo dvorního úředníka, k čemuž si Alfons přivydělával ještě malováním kulis pro různé moravské divadelní společnosti. Po neúspěšném pokusu o přijetí na pražskou Akademii se Mucha roku 1878 přestěhoval do Vídně a později pak, s finančním přispěním hraběte Karla Khuena-Belassiho, jemuž freskami vyzdobil zámek v Hrušovanech, nastoupil studia na Výtvarnou Akademii v Mnichově. V roce 1887 Mucha přesídlil do Paříže, kde pokračoval ve svých studiích na Akademii Julian a později na Akademii Colarossi. To už se musel osamostatnit a tak kreslil na zakázku portréty a svými ilustracemi přispíval do divadelního časopisu Le Costume au theatre. Roku 1890 založil vlastní ateliér na rue de la Grande Chaumiére, který krátce sdílel s Paulem Gauguinem. Zpočátku se Muchovi příliš nedařilo a jeho kariéra malíře se zdála být ztracenou. Jeho sláva začala strmě stoupat až od prosince roku 1894, kdy vytvořil první plakát pro Paříží zbožňovanou herečku Sarah Bernhardt ve hře Gismonda. Od té doby měl Mucha o zakázky postaráno, během jediného týdne jej znala celá Paříž a byl doslova zavalen dalšími objednávkami. Se Sarah pak spolupracoval dalších 5 let, během nichž pro ni navrhnul a vytvořil celou řadu plakátů, ale také divadelních kostýmů a různých doplňků, včetně šperků. Ty byly stejně jedinečné, jako jeho kresby a nejslavnější z nich je tzv. Hadí náramek. Byl to doplněk kostýmu Médey ve stejnojmenné hře, na jejímž plakátě ho můžeme obdivovat dodnes. Kromě práce pro Sarah vytvořil mladý umělec celou řadu propagačních letáků, knižních ilustrací, návrhů užitných předmětů a dočkal se i několika svých samostatných výstav. V roce 1902 Mucha vydal svou knihu Documents Décoratifs, která byla jakousi příručkou pro kreslíře, malíře a řemeslníky, a stala se hlavní učebnicí secesního ornamentu. V letech 1906 až 1910 Mucha pobýval ve Spojených státech, kde vyučoval umění a namaloval celou řadu portrétů, čímž si chtěl zajistit peníze na realizaci svého velkého snu - cyklu obrazů Slovanská epopej. Toto jeho celoživotní mistrovské dílo vznikalo na zámku Zbiroh, kam se silně vlastenecky založený Mucha s rodinou roku 1910 přestěhoval. Jednalo se o celkem dvacet rozměrných maleb: deset na česká témata a deset na slovanská témata všeobecně, které umělec tvořil plných 18 let, aby je poté (dne 1. září 1928) oficiálně daroval městu Praze. Ta pro tento velkorysý dar ale nenašla odpovídající umístnění, a tak obrazy ležely celou řadu let srolované kdesi ve skladišti. Teprve 25 let po válce byly vystaveny na zámku v Moravském Krumlově. V současné době o ně mezi Prahou a M. Krumlovem probíhá doslova válka, a podle všeho by se měly stěhovat do hlavního města. Ovšem není ještě zcela přesně stanoveno, kam... Roku 1911 Mucha namaloval výzdobu v pražském Obecním domě, který se tak stal klenotem české secese. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se Mucha nadšeně zapojil do přeměny své nové vlasti – jeho dílem byly první známky a bankovky československé republiky a také četnické uniformy. Jeho tvorba z té doby zahrnuje mimo výzdoby interiérů, nádobí, šperků a mnoha jiných věcí, např. i návrh okna katedrály sv. Víta (1931). Alfons Mucha byl mimo jiné i dobrým fotografem a je považován za zakladatele české školy klasického fotografického aktu. Mucha byl významným členem francouzské zednářské lóže a práci v zednářském hnutí věnoval v poslední třetině života většinu své energie. Významně se zasloužil o jeho obnovu také v nově vzniklém Československu. Od roku 1906 byl ženatý s Marií Chytilovou, s níž měl dvě děti. Dcera Jaroslava (1909–1986) podědila jeho výtvarné nadání a později se věnovala převážně restaurování obrazů. Syn Jiří (1915–1991) vystudoval medicínu, dějiny umění a orientalistiku. V roce 1939 napsal text k Polní mši Bohuslava Martinů, během války byl důstojníkem britského letectva a zároveň pracoval jako zpravodaj britského rozhlasu v severní Africe, na Středním a Dálném východě. Novinářské činnosti se věnoval také po návratu do Československa v roce 1945. V padesátých letech byl komunistickým režimem vězněn a po propuštění se zabýval výhradně literární činností, přičemž věnoval značné úsilí propagaci a zpracování díla svého otce. Právě jeho zásluhou bylo dílo Muchy seniora v naší zemi náležitě oceněno. Sám Alfons Mucha umírá jako téměř osmdesátiletý stařec 24. července roku 1939, krátce po návratu z gestapáckého výslechu v Praze na zápal plic. Byl pohřben na Vyšehradě, kde se přes zákaz nacistů jeho pohřbu zúčastnilo téměř sto tisíc lidí a smuteční řeč pronesl Max Švabinský. Dnes se s prací této nejvýznamnější osobnosti české, ale i evropské secese můžeme seznámit v mnoha evropských a zámořských sbírkách a galeriích. Evropská výtvarná secese je dokonce na jeho počest nazývána "Le style Mucha".