Milada Horáková

Nejznámější oběť a zároveň jediná popravená žena vykonstruovaných procesů 50. let - Milada Horáková - se narodila těsně po Vánocích prvního roku nového tisíciletí do středostavovské rodiny obchodního zástupce. Maminka byla v domácnosti a starala se o čtyři děti, z nichž starší Miladina sestra Marta a mladší bratr Jiří.. zemřeli v dětském věku na septickou spálu. Milada se už jako mladá dívka odlišovala od ostatních vrstevníků - hrála ochotnické divadlo, přispívala do časopisů a kvůli účasti v nedovoleném průvodu ji vyloučili v 17 letech z gymnázia. Nevzdala se a po prodělané spále, kterou ovšem mladý zdravý organismus zvládl, a odložené maturitě, začala studovat práva na Univerzitě Karlově, kde promovala r. 1926, hovořila taktéž plynně anglicky, francouzsky a německy, navštívila Francii, Anglii i SSSR. To již byla několik let politicky činná v Ženské národní radě, kterou tehdy vedla senátorka Františka Plamínková (1875-1942), popravená za heydrichiády nacisty. Spolu tyto neúnavné právničky prosadily post státních zástupců a soudců také pro ženy - do té doby věc nevídanou! V ŽNR řídila mladá absolventka právní odbor zaměřený na postavení neprovdaných a rozvedených žen a nemanželských dětí v české společnosti. Pro Český rozhlas odvysílala řadu přednášek a vzdělávala nové členky. V polovině r. 1929 vstoupila do manželství s ing. Bohuslavem Horákem, r. 1933 se jim narodila jediná dcera Jana - a to už byla M. Horáková (zásluhou svých životních i profesních vzorů - F.Plamínkové a P. Zenkla, svého nadřízeného) aktivní členkou Národně-socialistické strany. Po vypuknutí válečného konfliktu se ihned zapojila i s manželem do odbojového hnutí Věrni zůstaneme, ovšem už v létě 1940 byli oba i s kolegyní Plamínkovou zatčeni gestapem. Dcerku Janu vychovávala mladší Miladina sestra Věra a po válce se Horáková, vězněná nedaleko Dachau, opět setkala nejen s ní, ale i s manželem, který přežil pochod smrti. Zanedlouho se aktivně zapojila do poválečné české politiky ve znovuobnovené ČSNS, stala se také místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a r. 1946 byla zvolena do Národního shromáždění. Záhy však vypozorovala sílící vliv Sovětského svazu, včetně stalinistické demagogie a s komunisty se názorově rozešla. Bohužel zatčení v r. 1949 neunikla - uprchl pouze její manžel s dcerou. Monstrprocesy 50. let by samy o sobě vydaly na několik knih a tyto komunistické zrůdnosti po vzoru stalinistických čistek jsou jednou z nejhanebnějších temných skvrn československé historie 20. století. Obvinění a vyslýchaní (pochopitelně nevinní) lidé byli donuceni nelidským mučením a psychickým terorem přiznat se k činům, které nikdy nespáchali, obvinit sebe sami a popřít svou lidskou důstojnost. Jako jediná česká žena byla JUDr. Horáková odsouzena k trestu smrti - nepomohly ani intervence W. Churchilla, A. Einsteina či E. Roosveltové - neoblomný prezident Gottwald rozsudek smrti podepsal! Spolu s touto statečnou ženou byli 27.6. 1950 popraveni i Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pelcl, poté zpopelněni a rozprášeni neznámo kde... Následovaly další děsivé politické procesy s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, které "semlely" mnoho bývalých komunistických pohlavárů. Ovdovělý Horák emigroval z Německa do USA, kde r. 1976 zemřel, aniž by se kdy do Československa vrátil, jeho tehdy šestnáctiletá dcera zůstala u své tety a v r. 1968 přes vystěhovalecké vízum odjela za otcem do Ameriky. Symbolický hrob - bustu popravené a nepohřbené JUDr. Milady Horákové - byl před několika lety odhalen v Praze na Vyšehradském hřbitově.