Emil Hácha

Téměř bezmocný prezident okleštěného protektorátu Čechy a Morava Doc. JUDr. Emil Hácha (1872) byl dlouhá léta představován jako zrádce a bezpáteřní politik, ovšem jeho údajně kolaborantská činnost patří spíše do kategorie poválečných propagandistických smyšlenek. E. Hácha pocházel ze středostavovské rodiny berního úředníka a po vystudování gymnázia v Českých Budějovicích se věnoval studiu práv na Karlově univerzitě, která absolvoval r. 1895. Ještě za Rakousko-Uherska získával právnické zkušenosti ve Vídni, ovšem rok 1918 a vznik Československého státu mu přinesl členství u Nejvyššího správního soudu společně s Ferdinandem Pantůčkem (1863-1925), dalším vynikajícím českým právníkem. V době první republiky byly Háchovy znalosti anglosaského zvykového práva a práva mezinárodního velmi ceněny a vyvrcholením jeho pracovních kvalit bylo členství u haagského rozhodčího soudu. V soukromí mu byla velkou oporou manželka Marie (1873-1938), která se plně podřídila jeho kariéře a výchově jejich jediné dcery Milady (provd. Rýdlové). Nástup fašismu, "Mnichovská zrada" v r. 1938 a následný exil prezidenta Edvarda Beneše, kterému předcházela náhlá smrt Háchovy milované ženy, zcela rozmetaly poklidnou právnickou kariéru tohoto, na sklonku života velice nešťastného muže. Po ostudné konferenci evropských mocností (Německa, Francie, Itálie a Velké Británie), kdy jejich vrcholní představitelé ve strachu před fanatickým Hitlerem porcovali do té doby samostatné a prosperující Československo, bylo třeba najít náhradu za uprchlého E. Beneše a tak 30.11. 1938 byl dr. Hácha řádně zvolen prezidentem tzv. druhé republiky, která se však po čtyřech měsících stala zmrzačeným Protektorátem. Dr. Hácha byl sice skvělým právníkem, ovšem v linii silných prezidentských osobností, vzhledem k absenci diplomacie a státnického nadhledu, nepokračoval. Ve své, dá se říci, politické naivitě doufal, že Hitlerova expanze bude brzy zastavena a on vrátí úřad předchozímu prezidentovi. Hlavní poslání nyní viděl v udržení jednoty českého a slovenského (silně proněmecky orientovaného) národa, ovšem slovenský premiér Jozef Tiso inklinoval společně se členy Hlinkovy slovenské strany lidové spíše k Hitlerovým představám nově přetvořené Evropy. Osudný březen 1939, vznik Slovenského štátu a víceméně formální podpis kapitulace Československa, které už bylo tak jako tak obětováno - to vše otřáslo i tak hluboce věřícím a mravně zásadovým člověkem, jakým Hácha byl. Vzhledem k letitým jednostranným fabulacím jeho osoby je téměř zapomenuta skutečnost, že na protest a kvůli zachování identity českého národa, založil prezident Hácha novou politickou stranu NÁRODNÍ SOURUČENSTVÍ, kde se do konce r. 1939 sdružilo přes 4 milióny českých mužů i žen! Poprvé a naposledy se v jediné straně (kromě českých fašistických extremistů - např. Vlajka) sešli agrárníci, lidovci, komunisté i socialisté, ovšem "preventivnímu" zatýkání nezabránily ani Háchovy intervence. Zakázané oslavy české státnosti 28. října byly stimulem brutálního násilí německých policejních složek a následných studentských demonstrací, jejíž nejznámější obětí byl Jan Opletal (1915-1939), studentský symbol hrdého vzdoru. Vysoké školy byly zavřeny a mnoho studentů bylo zatčeno - málo známá informace je, že pouze díky E. Háchovi jich nebylo popraveno pro výstrahu daleko více. Svou podstatnou roli sehrál i fakt, že tehdejším říšským protektorem byl (na německé poměry slušný diplomat) Konstantin von Neurath, pro svou mírnost nahrazený neblaze proslulým katem českého národa Reinhardem Heydrichem. Předsedou autonomní protektorátní vlády se stal generál Alois Eliáš (1890-1942), přední aktivista domácího protifašistického odboje. I tohoto statečného velikána českého nacistického odporu (a mnoho jiných) několikrát Hácha zachránil před zatčením, v dubnu 1941 byl však do Prahy povolán již zmíněný brutální esesák, který za sebou během roku zanechal desetitisíce zavražděných obyvatel. 27. květen 1942 přinesl atentát na nenáviděného říšského kancléře a poté nevídané běsnění nacistů - stovky poprav denně, vyhlazení obcí Lidice a Ležáky, stanné právo... Pouze vidina kolaborantského ministra E. Moravce v čele státu donutila zdrceného doktora Háchu setrvat ve funkci prezidenta - trpěl pokročilou arteriosklerózou, projevovala se u něj i stařecká senilita. Posledním Háchovým politickým počinem bylo propuštění českých studentů, zatčených v r. 1939, od poloviny roku 1943 již ztrácel zájem o veřejné dění a když jej po skončení 2. sv. války odváželi do pankrácké věznice, snad ani sám netušil, co se děje. Exilová vláda v čele s E. Benešem ho v podstatě odepsala - byl však skutečně vinen vším, co snad ani nemohl ovlivnit? Mohl by Edvard Beneš (ve válečných letech v poměrném exilovém bezpečí) utvářet českou odbojovou politiku v protektorátě výrazně jinak? Výslechu ani soudu se již nedočkal, 27. 6. 1945 zemřel ve vězení. Pohřbu se zúčastnila pouze dcera Milada s manželem a ostatky byly uloženy na Vinohradském hřbitově vedle jeho manželky Marie.