Ondřej Ernyei

Herec a hudebník Ondřej Ernyei získal své naprosto netypické příjmení po předcích z malé vísky pod Malou Fatrou, kteří si původní jméno s hanlivých překladem nechali raději pomaďarštit a ačkoliv jeho rodiče žili do vypuknutí 2. světové války v Bratislavě, narodil se v Anglii, kam před fašismem emigrovali. „V rodném listu mám napsáno Andrej John Ernyei,“ potvrzoval Ernyei v rozhovorech. V rodné Anglii trávil Ernyei svůj čas znovu od konce 6o. let a jak sám říká: „koncem roku 1967 vyvrcholily moje osobní i rodinné problémy a nazrálo dosti radikální řešení. Vzal jsem banjo na ramena a začátkem roku 1968 jsem už byl v Anglii. Daleko od všeho, co se sesypalo; a v evropské baště jazzu, kde si takové otázky není nutné klást.“ V Británii Ernyei mimo jiné získal kvalifikaci ladiče na londýnském hudebním technologickém institutu. Ondřej Ernyei se živil prací ladiče ale i po celý život, neboť věřil, že by ho stále hudební angažmá omezovalo při realizaci vlastního hudebního názoru. Ondřej Ernyei ukázal veřejnosti nejenom svůj hudební um, ale i organizační talent, neboť při některých hudebních festivalech se významně podílel na sestavování pochodových brass bandů. Ondřej Enyei není neznámým také divákům jak z kin, tak u televizních obrazovek, neboť se jako nedílná součást různých hudebních formací čas od času postavili před kamery. Erney se svým banjem a typickým úsměvem vystoupil v celé řadě televizních pořadů, převážně hudebních nebo hudebně zábavných, ať to bylo s Originálním synkopickým orchestrem nebo s Jazzfonickým kvintetem. Ernyei se ale s úspěchem zhostil i své jediné filmové role, kterou získal od K. Kachyni v jeho koprodukčním válečném psychologickém dramatu Poslední motýl. Ondřej Enyei byl k hudbě veden již odmalička, ale tehdy se s ní přátelit moc nedovedl. „Po válce jsme bydleli s rodiči v malém podkrovním bytě na Hanspaulce a opatro níž žila profesorka Jarmolajevovoá, ruská emigrantka a žákyně samotného Čajkovského, a tak jsem na přání rodičů k ní začal chodit na piáno, ale naděje její i rodičů se brzy rozplynuly. Pokud jsem u nástroje vůbec seděl, neustále jsem ho rozebíral,“ vzpomínal v rozhovorech Ernyei, jenž se časem naučil zcela sám nakonec ovládat banjo a postupem let se ve hře na inkriminovaný nástroj propracoval mezi největší světovou špičku. Ernyei byl znám jako iniciátor různých a často i proměnlivých seskupení hudebníků jazzu a proto jsme jej měli možnost spatřit například ve skupinách New Tuxedo Jazz Band nebo Revival Jazz Band. Po návratu z britských ostrovů Ernyei krátce působil ve formaci Classic Jazz Memorial a v Originálním synkopickém orchestru. Nejvýznamnější hudební banjovou stopu však Ernyei zanechal s Jazzfonickým kvintetem, s nímž natočil několik hudebních snímků jak pro rozhlas, tak pro nahrávací studia. Ondřej Ernyei se ale nakonec od osudu dočkal také realizace několika vlastních profilových alb. Ondřej Ernyei je společně s Jazzfonickým orchestrem spolunositelem celé řady rozličných ocenění. Je dvojnásobným spolunositelem Zlatého vřídla z Československého jazzového festivalu Karlovy Vary z let 1985 a 1988; dále pak se stejnou formací získal v r. 1985 Stříbrného zubra Přerov a v témže roce si z francouzského Dunkerque odvezly ještě dvě ceny: Cenu pro nejlepší soubor festivalu a ještě žánrovou Cenu v kategorii tradičního jazzu. Ondřej Ernyei své životní vzpomínky, profesní zkušenosti, ale i osobní pohnutky nebo osudové okamžiky a rozhodnutí svěřil publicistu L. Dorůžkovi, jenž je použil ve své knize Fialová koule jazzu. Ondřej Ernyei zemřel ve věku 64 let. zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy