Stanislaw Ignacy Witkiewicz

Stanisław Ignacy Witkiewicz (později užívající též jméno Witkacy), se narodil 24. února 1885 ve Varšavě, nacházející se tehdy v tzv. ruském záboru. Jeho otec, Stanislaw Witkiewicz, pocházel zs staré litevské zemanské rodiny a maminka, Marie Pietrzkiewicz, byla učitelkou hudby. V roce 1890 se rodina přestěhovala do tatranského městečka Zakopané, kde malý Stanislaw prožíval značně osamělé dětství - a to jednak proto, že byl jedináček, hlavně ale proto, že se jej otec, význačný polský malíř - samouk, rozhodl vychovávat a učit sám, pouze s přispěním několika pečlivě vybraných přátel - umělců a filozofů. Chlapec tak vyrůstal pouze mezi dospělými a svět klukovského řádění pro něj prakticky neexistoval. Svou první divadelní hru, nazvanou "Švábi", sepsal už jako osmiletý a brzy poté přišly na řadu i jeho první pokusy o filozofické traktáty. Roku 1903 externě složil maturitní zkoušku a proti otcově vůli se zapsal ke studiu na krakovské Akademii Sztuk Pieknych, kterou však už roku 1906 na otcovo naléhání opouští. Poté cestuje po Evropě, stává se členem mnoha uměleckých spolků a seznamuje se s nejnovějšími trendy v evropském malířství i literatuře. Nakonec se usazuje v Krakowě a chystá se na rodinný život. Roku 1914 však jeho snoubenka Jadwiga spáchala sebevraždu, pravděpodobně kvůli Witkacyho poměru s herečkou Irenou Solskou - "feme fatale" Stanislawa Witkiewicze. Zdrcený Witkiewicz odjíždí jako fotograf na expediční cestu po Austrálii, Nové Guinei a Cejlonu. Tu však kvůli hádkám se společníky nedokončí a do Evropy se vrací sám - právě v době vypuknutí 1. světové války. Roku 1915 nastupuje do ruské důstojnické školy a brzy poté je poslán na haličskou frontu. Později byl při bitvě nedaleko Minska těžce raněn a po vyléčení se už do pole nevrátil. Žil převážně v Moskvě a živil se komerčním malováním portrétů. Byl svědkem (podle některých náznaků dokonce i účastníkem) VŘSR a později údajně i lidovým komisařem Rudé armády. Po roce 1918 ale Rusko opouští a vrací se domů, do Zakopaného. Po návratu všem blízkým oznamuje, že v Rusku vymyslel nové pojetí umění. Stává se členem malířského sdružení Formists, která mu uspořádala několik výstav, zejména v Krakově. Bydlí v penzionu, který patří jeho matce a horečně pracuje: prokazatelně je autorem 36 divadelních her a 1 operetního libreta. Dále napsal čtyři romány, četné filozofické práce, nespočet článků, a rozporuplně vnímané dílo o polské národní povaze Nemyté duše (1936). Do jeho života často zasahují ženy, alkohol a skandály, ale i drogy - o jejichž užívání se podrobně rozepisuje ve své knížce Narkotika (1932). Pronásledují jej i těžké deprese, které se snaží zaplašit usilovnou prací. V roce 1925 založil Formistické divadlo. Namaloval velké množství obrazů a roku 1935 byl oceněn Zlatým vavřínem Polské Akademie. Jeho malířské dílo je obdivuhodně rozsáhlé, bohužel se však valná většina jeho obrazů nedochovala. Z dramatické tvorby jsou dodnes významně ceněná díla jako např. romány 622 úpadků Bunga, čili démonická žena (622 upadki Bunga czyli Demoniczna kobieta, dokončeno 1911, poprvé publikováno 1975), Rozluka s podzimem (Pożegnanie jesieni, 1927), či Nenaplnění (Nienasycenie, 1937), dále pak dramata Blázen a jeptiška (Variat i zakonnica, 1927) anebo Ševci (1924). Zajímavé je, že za svého života si Witkiewicz žádnou slávu jako malíř, ale ani jako dramatik nevydobyl - jeho hry byly na svoji dobu příliš skandální a jejich uvedení na scénu často vyvolalo negativní ohlas. Úspěch však měly jeho romány Rozluka s podzimem a Nenaplnění, jenž publikovala významná nakladatelství a které se setkaly se značným čtenářským zájmem. Teprve mnohem později byla jeho literární činnost plně oceněna a několk jeho děl se dokonce stalo námětem pro film. V srpnu 1939 odešel Stanisław Witkiewicz do Varšavy, kde se vzhledem k napjaté situaci hlásil jako dobrovolník do armády. Ze zdravotních důvodů mu však nebylo vyhověno. O několik dní později pak spolu se svojí milenkou, Czesławou Oknińskou, opouští město a snaží se uprchnout na východ. V půlce září dorazili do vesnice Jeziory, kde je dostihla zpráva o invazi Rudé armády na polské území. Nemocný a životem unavený umělec tak ztrácí poslední vůli k životu a 18. září 1939 umírá vlastní rukou, když si břitvou otevřel krční tepnu. Své milence předtím podal velkou dávku Veronalu, ale podařilo se jí včas vyhledat pomoc a přežít. Stanislaw Ignacy Witkiewicz byl dlouhá léta pohřben na místě svého skonu, roku 1988 pak exhumován a převezen do Zakopaného. Zda ale vtomto případě opravdu šlo o pozůstatky slavného spisovatele, není dodnes zcela jasné, neboť jeho smrt je obestřena rouškou dohadů a nejasností.