Nicholas Ray

Nicholas Ray (vlastním jménem Raymond Nicholas Kienzle) se narodil 7. srpna 1911 v Galesville ve Wisconsinu v USA. Koncem dvacátých let působil jako producent rozhlasových programů. V roce 1931 byl krátce členem Taliesin Fellowship, skupinou utopických idealistů vedenou architektem F. L. Wrightem. Po přestěhování do New Yorku, v roce 1934, se stal členem levicově orientovaného divadla Theatre of Action a nadále, až do čtyřicátých let, působí v rozhlase, tentokrát i jako účinkující. V roce 1944 dostal Ray nabídku od Elia Kazana, aby se jako spoluproducent podílel na jeho prvním filmu A tree Grows in Brooklyn (V Brooklynu roste strom, 1944) , zahrál si v něm i jednu z rolí. Zde získal své první filmařské zkušenosti a tři roky na to zahájil natáčení vlastního filmu They Live by Night ( Žijí nocí, uveden 1949). V těchto letech si prožil i krátké manželství s herečkou Glorií Grahamovou. V letech 1949-1953 pracoval ve společnosti Howarda Huhese RKO, pro kterou natočil šest filmů, kriminální dramta Knock on Any Door (1949) a In a Lonely Place (1950) v obou filmech s Humphrey Bogartem v hlavní roli, drama Born to be Bad (1950), válečný snímek s Johnem Waynem Flying Leathernecks (1951), kriminální drama On Dangerous Ground (1952) a western The Lusty Men (Poslední rodeo, 1952). Jako pomocný režisér se podílel i na několika filmech svých kolegů. V tomto období mu, pro jeho levicové zaměření, hrozilo vyšetřování před tzv. „komisí pro neamerickou činnost“ (období maccartysmu). V roce 1954 natáčí, již ve vlastní produkci, western Johny Guitar (1954), ve kterém klade hlavní důraz, do té doby netypický, na ztvárnění ženských postav. Jako herec se uplatnil v malé roli v dalším svém filmu Rebel without a Case (Rebel bez příčiny, 1955) kultovní film o pocitech poválečné generace s Jamesem Deanem v roli rebela Jima . Do roku 1957, kdy se vydává dráhu nezávislého filmaře a producenta, natáčí pro různá studia několik dalších filmů, např. (Útěk do bezpečí, 1955) či The True Story of Jesse James (Pravdivý příběh Jesse Jamese, 1957). Po sérii několika nezávislých filmů, Bitter Victory (Hořké vítězství, 1957), The Savage Innocents (1959), natáčí výpravný film 55 Days in Peking (55 dní v Pekingu, 1963), historický příběh z přelomu 19. a 20. století o obraně americké posádky proti čínským povstalcům bojujících proti cizí nadvládě. V průběhu natáčení se plně projevila náklonnost Nicholase Ray k drogám a alkoholu, režisér zkolaboval a posléze se na několik let odmlčel. Po třináctileté pauze se připomněl nízkorozpočtovým filmem We Can’t Go Home Again (1976). Jednu z posledních hereckých příležitostí dostal ve Formanově filmu Hair (Vlasy, 1979) kde se objevil v postavě generála. Spoluprací na dokumentu Wima Wenderse Lighting over Water (Blesky nad vodou, 1980) v němž Ray, na prahu smrti, bilancuje a vzpomíná na svůj život, je poslední, nejenom uměleckou, tečkou jeho života. Nicholas Ray umírá 16. června 1979 v New Yorku na nádor mozku. Ve většině filmů Nicholase Raye se odrážejí jeho politické názory a vzdor proti společenským konvencím. V náhledu na postavení žen a jejich rovnoprávnost a v zobrazování erotiky je patrná i jeho bisexuální orientace, během svého života udržoval intimní vztahy s oběma pohlavími.