Jaroslav Černý

ČERNÝ Jaroslav (* 31. 12. 1944 Kyšice u Kladna) – publicista, spisovatel, scenárista a režisér. Po absolutoriu scenáristiky a dramaturgie na FAMU (1974) nemohl z politických důvodů nalézt zaměstnání. Živil se na volné noze jako fotograf, novinář, dramaturg výstav u nás i v zahraničí, scenárista a režisér či konferenciér klubových pořadů a módních přehlídek, externě přednášel dějiny filmu na SPŠ filmové v Čimelicích, předváděl putovní film. pořady (mj. Beatles v písních a obrazech), pro ČST od roku 1975 mohl externě dodávat zpravodajské šoty z prostředí výtvarného umění a kultury. Od roku 1980 externě pracoval v KF, kde vytvořil desítky aktuálně-publicistických příspěvků do tzv. Zpravodaje Krátkého filmu a ČFT (mj. Divadelní mládí, 1983; Děti za školou, 1984; JZD Mír Práče, 1984; Fanoušci, 1985; Brontosaurus, 1986; Současná grafika, 1986; MDŽ – pouze pro ženy?, 1987; AIDS, 1987; Pražské výstavy, 1989). Výjimečný byl záznam výstavy výtvarného umění 20. století z fondů Guggenheimova muzea, která se konala r. 1988 v Praze (Největší osobnosti moderního umění, 1989) a reportáž z výstavy 26 předních českých výtvarníků v nápravně výchovném ústavu (Valdice, 1990), kterou zahajoval Svatopluk Karásek a tamtéž s výtvarníkem Jiřím Sozanským o instalaci soch na počest umučených politických vězňů z 50 let.. Majetek KSČ (1990) byl poslední filmový zpravodaj, který v KF natočil. Současně natáčel pro ČST obdobné tvary (Jen tradice nestačí, 1984; Pomocníci pro výživu, 1985, Systémy a aplikace, 1985, Jinonická štafeta, 1985, Slušovický čtyřlístek, 1989, Zhodnotit dřevo, 1989). Koncem 80 let pro agenturu Orbis natáčel kulturní magazíny a medailony předních československých výtvarníků /např. Vl. Gažovič, Al. Brunovský aj/. V letech 1994 – 2007 spolupracoval s NOVA TV na pořadech Občanské judo a Na vlastní oči, od roku 2007 na kulturním magazínu Artmix pro ČT. Podstatná je však dokumentární tvorba Celkem slušní lidé, 1984, a ta, která se převážně týká výtvarného umění. Ve filmech Interart – Poznaň (1987) zachytil průběh mezinárodního výtvarného sympozia; hodnotil životní etapu malířů, sochařů a módní návrhářky v Je mi čtyřicet (1985); v Grafických konfrontacích (1988) nechal protnout dílo a osobnosti grafika Josefa Herčíka a malířů a grafiků Albína Brunovského a Jiřího Anderleho; vytvořil profil Grafik Dušan Kallay (1989), v ČT byl často reprízovány dokumenty Nejsi sám (2000), Rodina 95 (1996), Alergické děti (1996) a portrét Zákoutí Tomáše Bíma (2001). Z dalších témat ho zajímá život mladých lidí, např. mladé dívky, která chce zpívat, skládat a hrát na kytaru a účastní se soutěže amatérských zpěváku v Jihlavě Hledám tě, písničko (1982), hraný dokument o sousedských vztazích Docela slušní lidé (1984), kolektivu žen a dívek z karlovarské továrny Brigáda z porcelánky (1985), nebo úspěšnost nového počítačového projektu seznamky Kontakt Vypočtená manželství (1986). Zpracovával lékařskou tématiku např. Kolena na míru, (1985), AIDS (1985), Laser v pneumologii (1989), triptych Dětská gynekologie (1987 – 1989), o problémech deviantů Cesta z osamění (1992). Pro cyklus Deset století architektury vytvořil několik dílů (Tišňovský klášter, 1997; Protestantské kostely, 1998; Nové Město nad Metují, Jurkovič a zámek, 1998; Zámek Žirovnice, 1999; Karlova Studánka, 1999), a jedním z posledních dokumentů je Malba okamžiku (2009) o haptické metodě pro nevidomé malíře Dina Čeča, a v roce 2010 dokončil portrét výtvarnice Aleny Kupčíkové, která vytváří obrazy z chloupků ohanbí a současně animovaný Slabikář a Testy pro předškolní dyslektické děti. Věnuje se i psaní, poprvé publikoval své povídky v Hostu do domu (1967), psal do novin a časopisů. V poslední době píše beletrii, vydal 5 volně provázaných knih: I chlapci někdy pláčou (1995), I hoši někdy pláčou (1999), I mladí muži někdy pláčou (1999), I blbci někdy pláčou (2002), Bú, znělo dolinou (2004). Šestá kniha je ze současnosti s chlupatými ilustracemi Aleny Kupčíkové Úsměv, prosím (2009). poskytl Jaroslav Černý