Adalbert Stifter

Budoucí spisovatel, malíř a pedagog Adalbert (původně Albert) Stifter se narodil 23. října 1805 jako nejstarší syn tkalce Johanna Stiftera a jeho ženy Magdaleny v Horní Plané nad Vltavou (Šumava). Aby zabezpečil rozrůstající se rodinu, přibral si jeho otec ke svému původnímu povolání ještě malý obchod se lnem a obilím, což se mu ale stalo osudným - roku 1817 zahynul pod převráceným vozem s nákladem lnu. Malý Adalbert byl už jako dítě vášnivý čtenář, díky rodinné situaci se však zpočátku zdálo, že na nějaká studia nebude ani pomyšlení. Navíc jej kaplan z Horní Plané prohlásil za hloupého a neukázněného žáka. Tady ale zasáhl chlapcův dědeček z matčiny strany, bohatý řezník Franz Friepes, který vnuka r. 1818 poslal na latinskou školu při klášteře benediktinů v Kremsmünsteru. Tu mladý Stifter navštěvoval až do r. 1926 a právě zde se zrodil jeho vytříbený cit pro přírodu, literaturu a umění. Po jejím ukončení odešel do Vídně, kde na univerzitě pokračoval studiem práv. Zajímal se přitom i o malířství, botaniku, fyziku, jazyky a filosofii a protože už nechtěl využívat dědovy dobročinnosti, vydržoval se na studiích vlastními silami. Vydělával si jako domácí učitel (měl výrazné pedagogické nadání) a díky tomu poznal i svou velkou životní lásku: Fanny Greipelovou. Víceméně platonický poměr spolu udržovali asi 5 let, pak tomu ovšem učinili Fanynčini rodiče přítrž. Nelíbilo se jim, že si Adalbert nemínil hledat stálé místo s dobrým platem, ani jeho umělecké sklony. Roku 1832 A. Stifter končí studium a brzy poté potkává modistku Amalii Mohauptovou, dceru důstojníka z Kyjova na Moravě, která se 15. 11. 1837 stává jeho manželkou. V té době už má Adalbert Stifter za sebou první publikované literární pokusy (vyšel mu např.román Pozdní léto, německy Der Nachsommer) a vrací se k osvědčené profesi domácího učitele pro děti z vyšších kruhů - mimo synů hraběte Colloredo-Mansfelda ještě vyučoval například na zámku Kynžvart syna kancléře Metternicha. Jelikož manželství s Amálií zůstalo bezdětné, oba se s láskou se ujali péče o Amaliinu neteř Julianu, ale ani to jim radost a kýžené štěstí nepřineslo. Dívenka neposlouchala, často utíkala z domova a její život nakonec vyhasl utonutím v Dunaji. Zda byl příčinou nějaký trestný čin, nešťastná náhoda anebo její vlastní rozhodnutí, se nikdy nepovedlo objasnit. Každopádně se tato událost Adalberta Stiftera hluboce dotkla, stejně jako zklamání z porevolučních událostí roku 1948. Stáhl se do ústraní a útěchu hledal v častých návratech do krajiny svého dětství, kterou bezmezně miloval. Byl i silně nábožensky založený a touto vírou je prostoupeno i celé jeho dílo. Od r. 1949 žil v Linci, kde kde se zasloužil o reformu základních škol, údržbu kulturních památek a působil jako redaktor místního tisku. Roku 1850 byl jmenován vedoucím základních škol pro celé Horní Rakousko. Přitom stále usilovně maluje a píše, přičemž většina jeho literárních děl byla silně ovlivněna vztahem k rodné Šumavě, životu jejích obyvatel a historii. V roce 1850 obdržel od císařského dvora Zlatou medaili za rozvoj umění a vědy, r. 1854 Rytířský kříž řádu Františka Josefa I. a roku 1866 Rytířský kříž řádu Bílého sokola. V listopadu 1865 byl jmenován dvorním radou a penzionován. V té době se už těžce nemocný Stifter věnoval převážně svým zájmům (malířství a botanice - zvláště pak kaktusům) a podroboval se v Karlových Varech léčení zhoubné jaterní cirrhózy. Léčba však nepřinášela dobré výsledky a Stifter se díky tomu propadal do stále hlubších depresí. V noci na 26. ledna 1867 dostoupilo jeho zoufalství vrcholu a on se pomocí břitvy pokusil o sebevraždu. S nedokonale podříznutým hrdlem však trpěl ještě dlouhé dva dny... V současnosti slouží Stifterův rodný dům v Horní Plané čp. 21 jako expozice provázející životem a dílem tohoto místního rodáka, který je po právu přezdíván "básníkem Šumavy". Na vrcholu Stiflerovy oblíbené hory Plechý se nachází jeho pomník. Výběr z díla: Hrad bláznů (1844) Studie (6 svazků, 1842–1845) Das Haidedorf (1840) Hvozd (1841) Abdiáš (1842) Brigita (1844) Starý mládenec (1845) Lesní pěšina (1845) Popsaná jedlička (1846) Lesní poutník (1847) Horský křišťál (1850) Pozdní léto (1857) Z kroniky našeho rodu (1864) Potomci (1864) Vítek (3 svazky, 1865–1867) Povídky (1869)