František Němec

Pražský rodák František Němec poprvé oznámil hlasitě světu svou přítomnost mezi živými, při svém narození 12. května roku 1902, a řízením osudu se tak stalo v jednom z činžovních domů na pražském Žižkově. Pokud byla práce, tak se díky otci, který byl krejčovským dělníkem, rodina měla obstojně a netrpěla nouzí. Po ukončení základní školy navštěvoval nadaný František Němec klasické gymnázium ve svém rodišti. Mezi mnoha studenty našel na gymnáziu několik spřízněných duší a mezi těmito byli na prvním místě - pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu, básník Jaroslav Seifert a básník Ivan Suk. Jejich tehdejšími idoly byli básníci František Gellner a Stanislav Kostka Neumann. František Němec byl na konci kvarty vyloučen ze studia a musel z gymnázia odejít. Vše souviselo s jeho demonstrativním pokusem o sebevraždu. Krátce se pokoušel o dokončení středoškolských studií na soukromém gymnáziu na Vinohradech,kam se přihlásil na důkaz přátelství i Jaroslav Seifert, ale školu se rozhodl natrvalo opustit a ohodlání se živit psaním. Po tomto dílčím neúspěchu se za Františka Němce, který v té době měl za sebou již knižní debut, když vydal s pomocí St. Kostky Neumanna sbírku básní Sebe i vás /1920/, doporučil jej levicový politik a pozdější československý dělnický prezident Antonín Zápotocký do redakce sociálně-demokratického časopisu Svoboda. Po pěti měsících František Němec odchází z redakce, když se - opět z nešťastné lásky - vážně postřelil a po delším léčení si v Praze našel konečně práci jako soudní zpravodaj v deníku Tribuna, kde setrval do roku 1922. O své touze být milován a milovat, se naposledy vyjádřil jako básník ve své poslední básnické sbírce Zelené demonstrace /1921/ a v roce 1922 se představil sbírkou povídek se silně autobiografickými prvky Holátko Max /1922/. Půl roku vydržel v redakci Lidových novin, opět jako soudní zpravodaj. Od poloviny roku 1923 do roku 1945 pracoval v nakladatelství Melantrich a podílel se na prozaických textech zejména periodik České slovo, A-Z a Telegraf. V roce 1926 se oženil. Od roku 1945 až do své smrti se především věnoval prozaické formě, kterou ovládal naprosto mistrně a dokonale - fejetonu. Jako fejetonista a úvodnikář pracoval po roce 1945 v deníku Práce. Své postřehy ze soudních síní zpracovával v souboru soudniček, které vycházely po jejich zveřejnění v denících, tak v knižní úpravě. První takový soubor pod názvem Soudničky vydal v roce 1936, které vyšly v roce 1948 v přepracované a rozšířené podobě pod titulem Soudničky aneb Loučení s Rokrštem /1948/. V roce 1944 vydal soubor povídek, které byly látkově a tématicky podobné soudničkám Život manželský /1944/. Po roce 1948 již převážně byly jednotlivé soudničky, které jako autor napsal, vydávány v nejrůznějších prozaických výborech. František Němec je také autorem jednoho románu, ve kterém zachycuje různé životní situace začínajícího zloděje a morálku této vrstvy pražské galerky. Je také spoluautorem /s J. Šmídou/ dramatických prací, které byly blízké tématicky soudničkovým příběhům: Likajdovic tetička /1943/Sentimentální romance /1943/ a Romance nesentimentální /1945/. Mnohdy bývá František Němec zaměňován s jiným českým literátem téhož jména a jsou mu připisovány práce Františka Němce /1899-1968/, který byl redaktorem předválečného Rudého práva, ve kterém především publikoval své divadelní recenze a vedl úvahy o proletářském divadelnictví. Mnohé z Němcových soudniček byly zdramatizovány a vysílány především jako rozhlasová četba. Některé soudničky byly zpracovány do televizních příběhu ze soudních síní. František Němec zemřel v Praze 29. srpna roku 1963, ve věku 61 let. Erkul