Emil Zátopek

Nejslavnější český atlet všech dob, supící lokomotiva Emil Zátopek (1922) se narodil v početné rodině - byl předposledním z osmi sourozenců. V předválečném období se začal mladý Emil učit v Baťových závodech a v 16ti letech absolvoval (ostatně jako všichni hoši z internátu) tradiční běh Zlínem. Přesto, že se mu vůbec nechtělo a vymlouval se na "bolavé koleno", doběhl druhý a právě tento nevýznamný závod odstartoval jeho budoucí kariéru světového rekordmana a olympijského vítěze. Neměl silné nohy, neměl dobrý odraz ani styl, ale nechyběla mu silná vůle a houževnatost. Trenéra odmítal, denní dávky běhu, které byly až 30 km, si určoval sám, častokrát trénoval v těžkých kanadách, leckdy i v kryté jízdárně na dráze v pilinách - usilovná dřina a neskutečné nároky k sobě samému jej odměnily na závodech. Traduje se také historka, že si jednou vzal sebou na trénink sousedova vlčáka a tak ho utahal, že když pro něj přišel druhý den, pes zalezl do boudy a odmítal vylézt ven... Už jako důstojník ČSLA získal 3x titul Mistra Evropy (1950 - na 5 km a 10 km a 1954 - na 10 km), překonal 18 světových rekordů a Letní olympijské hry v Helsinkách (19. 7. - 5. 8. 1952) se staly svědkem největšího triumfu československé atletiky. Pamětníci dodnes vzpomínají na neskutečně strhující závod na 5000 m, který Zátopek svým sice těžkopádným, ale soupeře drtícím stylem, vyhrál. V desítce (10000 m) mu odborníci moc šancí nedávali - když však Satu Peka (pohádkový Péťa), jak ho nazvali Finové, nasadil své vražedné tempo, odpadli (a dokonce závod ani nedokončili) i favorizovaní soupeři - Belgičan Reiff a Brit Chataway a Zátopek měl volnou cestu k druhému zlatu. Zadokumentovaná první slova dvojnásobného olympijského vítěze byla: "Před hlavní tribunou jsem zaběhl nejkrásnější a snad i nejrychlejší rovinku svého života a když jsem ucítil cílovou pásku na prsou - zajásal jsem - mám dvě zlaté!" A neuvěřitelné se stalo skutkem - fenomenální běžec z malé evropské země si za pár dnů doběhl dokonce i po třetí pro kov nejcennější - získal zlato v maratonu, který tehdy běžel poprvé v životě! Ovšem i mladá paní Dana Zátopková, která mimochodem slaví narozeniny ve stejný den, měsíc i rok (!) jako její manžel, si oštěpem vyházela zlatou medaili a oba se stali nejslavnějším sportovním párem na světě! Československo dalo světu v letech 1949, 1951 a 1952 nejlepšího a nejslavnějšího sportovce! Málo známá je skutečnost, že náš slavný olympionik do Helsinek málem neodjel - jeho kamarádovi a sportovnímu kolegovi Stanislavu Jungwirthovi zavřeli z politických důvodů otce a syn pochopitelně nesměl na olympiádě závodit - tehdy se projevila Zátopkova neuvěřitelná kolegialita a hlavně široké srdce a Standu si doslova vyvzdoroval pohrůžkou, že do Helsinek nepojede také. Pochopitelně tehdejší mocipáni raději přimhouřili oči, vidina olympijských úspěchů a světového věhlasu byla daleko lákavější. V letech 1945 - 69 byl E. Zátopek vojákem z povolání a přesto, že byl pouze pasivním členem KSČ, temnou kaňkou v jeho životě byl požadavek tvrdého potrestání Milady Horákové, ovšem musíme vzít v potaz represe a demagogickou dobu 50. let. V době Pražského jara se jako jeden z prvních hlásil k reformnímu křídlu, vedenému A. Dubčekem, svá tvrzení z 50. let odvolal a veřejně se omluvil. Po vstupu spojeneckých vojsk a násilném umlčení svobodných reforem byl vyloučen ze strany, degradován z vojska a potrestán nucenými pracemi v uranových dolech - jeho jméno bylo stejně jako jméno Věry Čáslavské a dalších na černé listině. Počátkem 90. let byl plně rehabilitován, v květnu 1997 byl zvolen nejlepším čs. sportovcem století, zestárlý olympionik byl však několikaletým pobytem v uranových dolech zdravotně velmi poznamenán a koncem listopadu 2000 obletěla svět smutná zpráva - česká lokomotiva, Ťopek (jak mu říkali přátelé) odešel (možná i odběhl) do sportovního nebe - jako prvnímu čs. sportovci mu byl vypraven státní pohřeb z Národního divadla. Jak dodnes vzpomíná paní Zátopková, měl Emil, díky svým jazykovým dispozicím (mluvil plynně anglicky, francouzsky, rusky i německy) spoustu zahraničních přátel - jeho největší běžecký rival a zároveň velký přítel Francouz Alain Mimoun na jeho pohřbu prohlásil: "Neztratil jsem soupeře, ale bratra.." Poklonit se tomuto velikánovi atletiky můžete v Rožnově pod Radhoštěm - jeho přáním bylo spočinout na Valašském Slavíně.