Gilbert Bécaud

Budoucí francouzký zpěvák, muzikant, herec a komponista se narodil 24. října 1927 v Toulonu jako François Gilbert Silly. Leč pan Silly starší, otec Francoise a jeho dvou sourozenců, rodinu záhy nato opustil a roli pečujícího otčíma (bez ironie) hrál poté pan Louis Bécaud. A i když Silly až do smrti odpíral své ženě rozvod, děti přejaly jméno starostlivějšího muže. Už v devíti letech byl Francoisův hudební talent tak průkazný, že jej přijali ke studiu klavíru na konzervatoř v Nice. Nebýt války, hravě by ji dokončil, avšak roku 1942 se rodina na naléhání staršího syna Jeana přestěhovala do Savojska. Ten bratra navíc krátce nato, už jako šestnáctiletého, zasvětil do podzemního hnutí odporu, kde sám už nějaký čas působil a kde pak oba strávili zbytek války. Po válce se všichni stěhují znovu, tentokrát do Paříže, a mladý Francois se vydává na svoji pouť hudebním světem. Obráží nespočetné pařížské bary a kabarety a nechává se najímat jako klavírista. Učednická léta pak pokračují druhým stupněm - ten Bécaud zahájil několika písničkami napsanými pro populární zpěvačku té doby Marii Bizetovou, která jej v roce 1950 seznámila s Jacquesem Pillsem, budoucím manželem šansonové hvězdy Ediht Piaf. Bécaudovi se tím splnil sen: dostal se do její blízkosti, a přes dva roky tam působil jako klavírista v její doprovodné skupině. I když většinu času pro ni pracoval organizačně, od manažerských úkonů po prosté nošení zavazadel či řízení auta, v čemž se střídal s jiným múzickým adeptem Charlesem Aznavourem, podařilo se mu to, oč mu šlo nejvíc. Piaf od něj vzala píseň Je t'ai dans la peau. Konečně přišel i první vlastní singl a také první vstup na prkna Olympie, zatím jen jako jeden z mnoha interpretů pozvaných v únoru 1954 ke slavnostnímu znovuotevření sálu, který do té doby 25 let zahálel, nanejvýš sloužil k promítání filmů. Už rok nato, po prvním samostatném Bécaudově koncertu v únoru 1955 pak museli čerstvě zrekonstruovaný a teprve nedávno otevřený sál částečně opravovat znovu. Po vystoupení dosud málo známého zpěváka zůstala utržená opěradla i křesla vytržená z úchytů, tak frenetické bylo nadšení čtyřtisícihlavého davu teenagaerů, do takového varu je dostal... Nový objev je na roztrhání. Na přelomu 50. a 60. let stíhá Bécaud až 250 koncertů do roka a k tomu čile komponuje. Více než čtyřicet let nesl pro svoji živelnost a výbušná představení přezdívku "Muž 100 000 voltů". Složil přes 400 písniček, z nichž namátkou jmenujme třeba dodnes známé hity jako "Podívej, kvete růže," "Nathalie" či "Kam zmizel tvůj dětský úsměv"... Toužil i po filmových rolích, ale ani těch mu nebylo moc dopřáno. Po idylické "Zemi, odkud přicházím", kterou vybavil vlastní hudbou a zahrál si v ní hlavní dvojroli, už toho moc nenatočil, celkem hrál asi v pěti filmech. O to víc si vše vynahradil na koncertním pódiu - jeho koncerty sršívaly extenzivní energií. Nepostál u mikrofónu, ledaže zpíval některou ze svých baladických písní, ale i pak buď seděl u piána, které se prohýbalo pod jeho energickými údery, anebo přinejmenším nasadil do komunikace s publikem bohatou jižanskou gestikulaci a mimiku, díky níž i francouzštiny neznalý posluchač měl dojem, že jeho slovům rozumí. Mnohem častěji však ovládl pohybově celé pódium, po kterém běhal, tančil, fušoval do řemesla kolegům z kapely tu razantním úderem do činelu, tu přidržením klapek saxofonu, tu přiškrcením kytarového krku. Když byl rozjetý, naznačil roznožku přes piáno. Jeviště mu bývalo malé a sbíhal z něho zpívat mezi posluchače. Ovšem ani "Pan Dynamit" se přitom neobejde bez zničujících "podpůrných" prostředků - cigaret a alkoholu... Před večerním vystoupením se za účasti hvězdy dvě hodiny zvukově zkouší. Věčná cigareta v ústech, na piánu čerstvě otevřená láhev whisky. Než zkouška skončí, je v ní jen na dně. A večer ji nahradí nová, decentně ukrytá v zákulisí. Přišla 90. léta. Bécaudovi hned v jeho počátku zemřela Mamico, jeho stoletá maminka, a pak kamarád Yves Montand. I přes kalendář nacpaný koncerty, pomýšlí Bécaud poprvé vážně na odpočinek. Roku 1997 mu lékaři diagnostikovali rakovinu, kupodivu nikoli plic. Prodělal intenzivní chemoterapii a tisk hlásal zázračné zpěvákovo vítězství nad nemocí. On však jako by věděl své... "Vím, do čeho jdu," řekl v jednom z posledních rozhovorů, když mu novináři zazlívali nízký pud sebezáchovy v reakci na recidivu nemoci, jež už zasáhla dýchací cesty. Poslední koncert odehrál v létě 2000 ve Švýcarsku, půldruhého roku před smrtí. Umírá na svém obytném hausbótu Aran na Seině u Paříže týden přes vánocemi 2001.