Lily Langtry

Anglická divadelní herečka Lily (Lillie) Langtryová se narodila jako Emilie Charlotte de Breton na ostrově Jersey, kde byl její otec děkanem. Rodinu dále tvořilo ještě šest bratrů. Právě díky tomu, že pro bratry bylo najato několik výborných vychovatelů, mohla se malá Lily také vzdělávat spolu s chlapci, v čemž měla oproti jiným dívenkám své doby bezesporu velkou výhodu. Přesto však na ostrově není spokojená, touží po velkém světě, po zábavě. Ve dvaceti letech se tedy mladá Lillie provdala za Edwarda Langtryho, bohatého vlastníka pozemků. LILY OZDOBOU ANGLICKÉ SPOLEČNOSTI Touha mladé ženy byla vyslyšena, neboť poté, co odešla spolu s manželem do Londýna. Zde pronikne do vysoké společnosti, je žádaná a obdivovaná. Malíři své doby chtějí krásnou ženu portrétovat, což se podaří Franku Milesovi, který vytvoří několik skic jejího oduševnělého obličeje. Jiný malíř, Edward Millais, ji dokonce portrétuje. Díky jeho obrazu se dostane Lily přezdívka „Profesionální kráska“. Obraz je dokonce vystaven v Královské akademii, kde se k němu návštěvníci jen hrnou. Dokonce natolik, že nakonec musí být obraz sundán a schován, aby nedošlo k jeho poničení. PŘÍTELKYNÍ PRINCE Lily je ve společnosti žádaná stále více. Je nejen krásná, ale i velmi inteligentní, její projev se vyznačuje nenucenou konverzací a vynikajícím společenským vystupováním. Není tedy divu, že o tuto krásku projeví zájem dokonce i sám princ Edward (1841 – 1910), jehož šarmu mladá žena také brzy podlehne, zejména když její zákonný manžel se stále více utápí v alkoholu a odmítá se podílet na společenském životě své ženy. Z Lily je brzy oficiální princova milenka, což ji ještě více pozvedne v očích společnosti. Pravda, jsou zde pochopitelně přísné konvence, neboť jde stále o vdanou ženu, avšak Jeho Výsosti by si přece nikdo nedovolil naznačit, že se spolu s Lily dopouštějí čehosi proti morálnímu kreditu. Pro krásnou ženu zakoupí Edward zámeček v dostatečné vzdálenosti od Londýna, aby zde nebyla jeho dáma snů rušena dotěrnými novináři. NEJEDNODUCHÁ CESTA K DIVADLU Avšak každá pohádka někdy končí. Na jednom večírku je Lily poněkud více společensky unavená pitím šampaňského a v návalu jakési euforie hodí po následníkovi Edwardovi kus ledu. Dlouho však neteskní a brzo nachází místo v náruči hraběte ze Shrewsbury, pak následuje princ Louis z Battenbergu. V roce 1881 se dokonce stává matkou, když porodí tajně v Paříži dcerku Jeanne Marii, o níž se pak stará Lilyina matka. Otcem je pravděpodobně princ Louis, ale to je spíše předmětem spekulací. Promiskuitní život své choti už nadále odmítá tolerovat Edward Langtry a dochází k rozvodu jejich manželství. Lily je však uvyklá na vysoký životní styl a najednou se ocitá bez manželova majetku i bez přízně následníka trůnu. Rozprodává část svého majetku. Slavná divadelní diva Sarah Bernhardtová Lily poradí, aby zkusila svůj kultivovaný projev zužitkovat na divadelních prknech. ÚSPĚŠNÁ ZÁVĚREČNÁ ETAPA ŽIVOTA Je to neuvěřitelné, ale po období docela nepříjemné životní krize začíná Lilyina hvězda coby herečky rychle stoupat. Návštěvníci divadla ji milují, na podzim roku 1882 odjíždí dokonce na turné do Ameriky a stává se i zde miláčkem publika. V roce 1906 účinkuje v oblíbené show se zpěvy – tzv. vaudevillu. Je jí už 60 let, když v roce 1913 zaznamená stále ještě zajímavou tvář Lily Langtryové i začínající filmový materiál ve snímku HIS NEIGHBOR´S WIFE. Lily se v době své herecké kariéry ještě dvakrát provdala. Jejím v pořadí již druhým manželem byl bohatý Američan Fredie Gebhard, naposledy je provdána za Huga de Bathe, o poměrně dost let mladšího muže, díky němuž Lily získává šlechtický titul, po kterém vždy toužila. Lily má již dost prostředků a slavné jméno, aby i ona sama mohla obchodovat. V Kalifornii zakoupila vinice a dále pod pseudonymem pan Jersey (podle rodného ostrova) podniká v Evropě, kde se věnuje obchodu s dostihovými koňmi. V Monaku si pořídí přepychovou vilu uprostřed krásných zahrad. Zde také 12. ledna roku 1929 tato žena, která zamotala hlavu tolika vysoce postavených mužů, umírá. Zpracováno dle článku v časopise EPOCHA, č. 16/09, str. 40 až 41.