George S. Patton

Čtyřhvězdičkový generál armády Spojených států amerických a slavný vojevůdce v 2. světové válce George Smith Patton pocházel z rodiny s bohatou vojenskou minulostí. Jeho děd George S. Patton (toho jména první), jeden z nejmladších generálů 22. virginského pluku, bojujícího na straně Konfederace, padl v pouhých jednadvaceti letech. Krvavou Občanskou válku (1861-1865) nepřežil ani jeho prastrýc, plukovník Waller Patton, který zahynul v bitvě u Gettysburgu (1863). Syn George S. Pattona II. a Ruth (roz. Willsonové) byl pro vojenskou dráhu předurčen a přesto, že v dětství trpěl dyslexií, vyrovnal se s ní tvrdou disciplínou na prestižní americké vojenské akademii ve West Pointu. V předposledním ročníku byl jmenován velitelem kadetů, třebaže na konci prvního ročníku mu hrozilo vyloučení. Po absolvování West Pointu nastoupil roku 1909 k armádě, kde setrval až do své předčasné smrti. Zúčastnil se i Mexické občanské války (1910-1917). Svou skvělou fyzičku si vyzkoušel na V. olympijských hrách ve Stockholmu r. 1912, kde v premiéře moderního pětiboje skončil na 5. místě. V roce 1910 uzavřel sňatek s o pár měsíců mladší Beatrice Ayer (1886-1953), kterou znal od dětství. Postupně se jim narodili tři děti - nejstarší dcera Beatrice (1911-1952), prostřední Ruth Ellen (1915-1993) a nejmladší syn George S. Patton IV. (1924-2004), který pokračoval v otcových šlépějích. Manželka Beatrice byla Pattonovi nejen velkou oporou a zázemím, byla navíc i velmi vzdělaná a díky svým jazykovým znalostem překládala vojenské manuály. V 1. světové válce se tento přísný muž projevil jako výborný stratég a jako jeden z prvních pochopil důležitost tanků. Po skončení válečného konfliktu se Patton vrátil do USA, stále jako velitel nově vzniklých amerických tankových sil, nesoucích nyní jméno 314. tanková brigáda. V meziválečném období pracoval na jejich prosazení a zapracování do americké armádní výzbroje. Ve válce proti fašistickému Německu byl považován za jednoho z nejlepších polních velitelů západních spojenců a brilantního taktika mobilní války. Měl pověst urputného válečníka a bylo mu přezdíváno Stará krev a odvaha nebo též Krev a bláto. K jeho image nerozlučně patřily 2 revolvery - Colt .45 a Smith & Wesson .357 Magnum, oba s rukojeťmi ze slonoviny, které nosil téměř neustále za pasem. Jeho velkým záporem však byla prudká povaha. Měl několik incidentů při návštěvě polních nemocnic, kdy napadal „simulanty“, což byl pro něj každý, kdo nevykazoval zranění. Několikrát vynadal či dokonce nafackoval vojákům, kteří se psychicky zhroutili nebo trpěli například úplavicí. Pro své výbuchy vzteku měl několikrát vážné potíže s nadřízenými, což mělo za následek, že v Africe a při invazi na Sicílii byl jemu podřízený generál Omar Bradley v roce 1944 jmenován vrchním velitelem amerických vojsk v Evropě a stal se tak pro zbytek války jeho velícím. Pattonova neúčast na vylodění v Normandii byla na německé straně prezentována jako jeden z důkazů pro vůdcovo přesvědčení, že se jedná jen o krycí manévr a hlavní vylodění ještě neproběhlo. Měsíc po invazi Pattonův trest skončil a on se stal velitelem 3. armády, v jejímž čele si upevnil pověst jednoho z nejvýkonnějších polních velitelů celé války – např. 1. srpna 1944 vedl průlom z mořského předmostí u Avranches a za necelé dva týdny obklíčil více než sto tisíc německých vojáků. Podstatou Pattonových úspěchů byly rychlé a šokující akce jeho tanků - hnal své jednotky do útoku tak rychle, že Němci ani nestačili vybudovat obranné linie. Začátkem roku 1945 už bylo nadmíru jasné, kdo je vítězem v této krvavé, téměř šest let trvající řeži. Rudá armáda obkličovala Německo z východu, spojenci útočili ze západu. Neústupný velitel 3. americké armády se stal v květnu osvoboditelem jižních a západních Čech, za svobodu mu děkovali obyvatelé Plzně, Chebu, Rokycan. Ihned po skončení druhé světové války vyjádřil generál Patton (který vždy říkal, co si myslel) svůj názor na Sovětský svaz – prohlásil, že Spojené státy mají bojovat proti komunismu hned teď a ne až později, až k tomu budou okolnostmi přinuceni. Tento jeho názor, společně se shovívavým postojem k bývalým nacistům, jej stálo vzápětí velení – jeho novou funkcí se pak stala nevýznamná role guvernéra Bavorska. Po návratu do USA působil i nadále v armádě a je ironií osudu, že tento tvrdý, nesmlouvavý voják, jenž se několikrát vyhnul smrti ve válečných vřavách, skonal smrtí zcela nevojenskou. Zemřel na následky automobilové nehody, kdy se jeho štábní cadilac 9. prosince 1945 na křižovatce v předměstí Mannheimu srazil s nákladním autem. Nehoda nevypadala nijak dramaticky a ostatní vyvázli nezraněni. On sám však měl obrovskou smůlu, náraz jej vymrštil vzhůru a šedesátiletý generál narazil hlavou do střechy vozu tak nešťastně, že si zlomil dva krční obratle a vážně poranil míchu. Zcela ochrnul od krku dolů a časem začal mít potíže s dýcháním. Zemřel krátce poté v nemocnici na plicní embolii. Pohřben byl dle vlastního přání na americkém vojenském hřbitově v Hamme v Lucembursku vedle dalších příslušníků 3. armády, kterým velel. Stalo se tak 23. prosince 1945. V roce 1970 byl do kin uveden dvoudílný životopisný film s názvem Generál Patton. Snímek byl natočen podle scénáře Francise Forda Coppoly, hlavní úlohu ztvárnil George C. Scott, který za tuto roli obdržel Oscara. Jeden z nejproslulejších amerických generálů byl držitelem desítek vysokých vyznamenání, mimo jiných i Řádu Bílého lva nebo Československého válečného kříže 1939 a jsou mu připisovány i výroky - "Bojovat za něco je lepší, než žít pro nic" nebo "Nechť má Bůh slitování s mými nepřáteli, neboť já je mít nebudu".