Charles de Gaulle

Jeden z největších Francouzů - a to nejen svými 196 cm - Charles de Gaulle přišel na svět v severofrancouzském Lille do početné a zbožné rodiny profesora filozofie, jehož rodokmen sahal až do 12. století - do období křižáckých válek. Jak starším sourozencům - Xaviérovi a Marii-Agnes, tak i mladším bratrům Jacquesovi a Pierrovi se dostalo kvalitního vzdělání, ale pouze prostřední syn Charles se r. 1909 po studiu na jezuitské koleji rozhodl pro vojenskou kariéru na akademii v Saint-Cyr. Jeho prvním velitelem při nástupu do armády se stal maršál Philippe Pétain, nejprve hrdina od Verdunu (únor - prosinec 1916) v 1. sv. válce, posléze však velitel nechvalně proslulý svým kolaborantstvím s Němci za 2. sv. války. Právě v bitvě u Verdunu- v jedné z nejkrvavějších řeží, kde padlo na 700 000 vojáků, byl zraněn i mladý Charles, který poté strávil téměř rok a půl v německém zajetí, než uprchl. V dubnu 1921 se tehdy už kapitán de Gaulle oženil s půvabnou Yvonne Vendroux (1900 - 1979), vzdělanou bigotní katoličkou, která mu po dlouhých 49 let poskytovala perfektní rodinné zázemí. Krátce po svatbě se jim narodil syn Philipe a dcera Elizabeth, ovšem "krutou ranou osudu" bylo narození postižené dcery Anny (1928 - 48), která trpěla Downovým syndromem. Manželé se však s touto životní zkouškou vyrovnali a paní Yvonne dokonce dva roky před Anninou smrtí založila Nadaci pro mentálně postižené děti. Dvě poměrně klidná a šťastná desetiletí, kdy se celý svět vzpamatovával z hrůz války uběhla a už se bohužel nad Evropou schylovalo k dalšímu, ještě krvavějšímu konfliktu, který trval dlouhých 6 let. De Gaullova vojenská kariéra se i v tomto meziválečném období vyvíjela slibně, kdy se v několika odborných vojenských publikacích předvedl jako vynikající stratég. V září 1939 byl velitel 507. tankového pluku v Metách i přes velmi rozdílné názory s premiérem E. Daladiérem (nechvalně proslulým svým podpisem Mnichovské dohody - 1938) povýšen do hodnosti brigádního generála a stal se velitelem 4. tankové divize. Oproti většině západoevropských politiků se přímý a neústupný de Gaulle ostře ohradil proti jakémukoliv vyjednávání s Hitlerem- správně totiž předvídal, že ani podlízavost ani servilita nezabrání tomuto fanatikovi v celoevropské násilné rozpínavosti. Po zvolení Winstona Churchilla předsedou britské vlády odešel do Londýna a prosazoval spojenectví s Velkou Británií proti Německu. V roce 1940 založil v Londýně Francouzský výbor národního osvobození a stal se symbolem francouzského protiněmeckého odporu. Ještě před uzavřením příměří 22. června 1940 vyzval 18. června francouzský generál Charles de Gaulle všechny Francouze k pokračování v boji proti Němcům. Učinil tak ve svém slavném rozhlasovém projevu z Londýna. De Gaullova výzva představovala reakci na vytvoření nové vlády maršála Philippa Pétaina, jež ještě v noci 16. června nabídla Němcům prostřednictvím Madridu jednání o příměří. Od r. 1943 byl předsedou exilové vlády v Londýně, rok po válce pro neshody na tento post rezignoval, ovšem zanedlouho se jako zakladatel a předseda Hnutí francouzského lidu dostal opět na politické výsluní. Za to však maršál Philippe Pétain (1856-1951) byl po válce odsouzen k trestu smrti za vlastizradu, ovšem díky shovívavosti generála de Gaulle, kterému byl v 1. světové vynikajícím vojenským učitelem a rádcem, mu byl tento trest změněn na doživotí. Poslední desetiletí de Gaullova života byla ve znamení nejvyššího politického postu - v r. 1959 se stal prezidentem trv. Páté francouzské republiky a jeho pravomoci byly velmi posíleny, přesto v r. 1962 uznal nezávislost Alžírska, do té doby dlouholetého územního "vazala". V r. 1963 se společně s Konrádem Adenauerem zasadil o francouzsko-německou politickou i hospodářskou dohodu. Ve vnitřní politice mu nová ústava, která byla sepsána 21. 12. 1958 umožnila oslabit pozici parlamentu a nastolit takzvaný prezidentský systém, ale i zvýšit hospodářský rozmach a sociální stabilitu státu. V roce 1969 po studentských bouřích a vlně stávek odstoupil. Francouzský politik a generál Charles de Gaulle, který zemřel ve věku téměř 80-ti let, vládl jako prezident Páté republiky velmi autoritativně, jeho zahraničně politický cíl spočíval v obnově velmocenského postavení Francie, proto se Charles de Gaulle mimo jiné distancoval od USA a podpořil vybudování vlastní nukleární zbraně. Přes odpor armády i pravice se mu podařilo ukončit alžírskou válku. Několikrát byl na něho spáchán pokus o atentát. Jeho jméno nese i největší letiště ve Francii, které se nachází přibližně 23 km od Paříže. Manželka Yvonne svého muže přežila o 9 let a po smrti v r. 1979 byla pochována do společné hrobky v Colombey-les-Deux-Églises.