Miroslav Jirava

Narodil jsem se z vášně mých rodičů dne 7.6.1931 v Praze. Dětství a část mládí jsem prožil na Královských Vinohradech. Matka pocházela z Holešova na Moravě, kde její rodina vlastnila kamenosochařství, kloboučnictví a provozovala výrobu umělých květin. Otec Bohumil byl pražský bonviván, užívající si plně života tak, že jeho cukrářská firma zkrachovala. Tato skutečnost mě umožnila v roce 1948 zahájit svá studia s dělnickým původem. V tu dobu matka začala provozovat plovárnu v Podolí na řece Vltavě, aby tak zabezpečila mě a mé dvě sestry. Válku jsem prožil v Praze a zčásti v Byšicích na zámku u strýce kováře. Nejhůře mi bylo, když spolužáci mizeli z lavic a jejich osud byl tragický. Bylo mi 14 let, když válka zkončila. V tu dobu mě nesmírně ovlivnil o 10 let starší bratranec, sochař Vladimír Khun. Koupil jsem si první hlínu a začal modelovat. V tento okamžik jsem si uvědomil, že se chci stát sochařem. Prvním krokem byla maturita na Keramické škole. Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM) jsem se na první pokus nedostal a tak jse začal studovat na Pedagogické fakultě u profesora Karla Lidického, vynikajícího sochaře. Po prvním roce studií jsem konečně přestoupil na UMPRUM k profesorovi Janu Kavanovi na obor monumentální sochařská tvorba. V tuto dobu jsem se podílel na velkém díle „Fontány se zvířecími motivy“, které tvořily dvě řady podél choníku před hlavním palácen v Parku Julia Fučíka (dnes Výstaviště) v Holešovicích. V Plasech u Plzně, kde chtěli po mě zhotovit rudoarmějce, jsem nakonec vytvořil mladou dívku s praporem. Socha je v nadživotní velikosti z terakoty, což je pálená hlína. V roce 1954 jsem vytvořil plastiku „Dívka se džbánem“ pro naše velvyslanectví v Moskvě. UMPRUM jsem úspěšně dokončil v roce 1955. Ještě v průběhu studia na vysoké škole jsem se oženil se spolužačkou, sochařkou Eleonorou Haraksimovou. Naše cesty se rozešly po 4 letech pro rozdílné politické názory. Já na vlastní oči viděl realitu v Sovětském svazu a ona bezmezně věřila ve šťastný socialismus. V roce 1958 jsem se oženil s restaurátorkou starých tisků Alenou Genserhovou z Krnova. Zde jsem si nakonec zřídil tzv. zimní sochařský ateliér. V Praze jsem měl ateliér v Nuslích. Touto dobou jsem se připravoval na své první výstavy svého díla. V roce 1960 se nám narodila dcera Lucie. Ve stejném roce dokončuji monumentální sousoší „Rodina“ pro Krnov a Královský chlumec na Slovensku. Při realizaci sousoší si uvědomuji, že pro svou další monumentální tvorbu budu potřebovat velké prostory a tak kupuji Nový mlýn (paradoxně v polozbořeném stavu), který jsem objevil u Okořského údolí poblíž Prahy. Následovala krásná a bouřlivá šedesátá léta, pro mne období tvorby velkých sousoší, reliéfů a keramiky (tu mimo jiné vystavuji v Divadle na zábradlí), doba režiséra Grosmana, mima Fialky, zpěvačky Ljuby Hermanové a dramatika Václava Havla. Doba života v pražských barech, vinárnách a divadelních klubech. Druhé manželství vzalo v roce 1965 za své a já jsem chtěl být už ve svých 34 letech starým mládencem. Také jsem se přesunul do nového ateliéru, na svou milovanou Malou Stranu do ulice Na tržišti. Tento ateliér mi zanechali Zuzana Stivínová a Jan David, kteří odešli do Paříže. Zde jsem měl starou hospodyni, které bylo jedno, když jsem přišel domů v ranních hodinách, prostě pohoda. Po půl roce staromládeneckého života mi ve vinárně Viola na Národní třídě básník Václav Hrabě představil devatenáctiletou dívku. Vypadala, jako by vystoupila z renesančního obrazu. Jmenovala se Sidonie a já byl ztracený. Přesto jsem netušil, že budeme spolu žít téměř 38 let. Nová žena je pro mne inspirací pro tvorbu sousoší „Milenci“ pro pražské sídliště Jarov. Malostranský ateliér se plní novýmí reliéfy a skicami pro další plastiky. Skvěle se osvědčuje pobyt a práce na menších dílech na Malé Straně v Praze a větších děl na Novém mlýně u Okoře. Po více jak jednom roce se v roce 1966 žením potřetí a tentokrát již naposled se Sidonií. Je totiž dostatečně prověřená a vypadá to, že by mohla se mnou vydržet. Je také opakem mé povahy a vnáší mi do života klid a pohodu, kterou pro svou práci tolik potřebuji. Příjezd okupačních vojsk v srpnu 1968 „oslavuji“ vyhozením keramického rudoarmějce z okna. V atelieru čekal na opravu, které se majitelka, teta Sidonie, již nikdy nedočkala. Rok 1968 je nejen pro mě osudovým zlomem v životě. Mám deprese, skepsi a úvahy o emigraci. Hodně mých přátel mizí za hranicemi. Pak si ale uvědomuji, že bych asi nebyl schopen v cizině tvořit, ani žít. Sidonie má v Praze rodiče a dva bratry, které nechce opustit. Tak to vzdáváme a zůstáváme. V roce 1971, roce tvrdého nástupu normalizace, jsem vyloučen ze Svazu výtvarných umělců. Končí výstavy v Mánesu se „Skupinou 58“ a tak se o to více začínáme orientovat na prostor Nového mlýna a budujeme stát ve státě. Já navrhuji budoucí krajinu „Harmonie“. Mám zajímavé nápady a Sidonie je nadšená jejích realizací. Kácíme starý nemocný sad, bouráme stodolu a necháváme pouze štít, tzv. Mini Okoř. Překládáme veřejnou cestu pro snažší spojení pozemků. Obnovuje se náhon pro možnost vzniku postupně až sedmi rybníčků. Bagr vyhrabe ohromnou jámu budoucího rybníčku, Sidi tvaruje břehy a osazuje trávou, květinami a keři. Já pracuji na přepadech a vodopádech, stavím terasy a schodiště z břidlice rozebrané stodoly a je nám krásně. Pro maximální dokonalost prostoru otevřeného údolí osazuji vznikající zahradu sochami. Nejprve sochou „Sny“, pak „Touha“, dále „Vítající žena“ a posléze sochu „Tanečnice“. V letech 1985 – 1986 tvořím vstupní plastiky „Hlava“ a „Květinokotvoloď“. Po celou tuto dobu budování parku Harmonie bojujeme s místní netolerancí, hloupostí a závistí. Neustálá předvolání na ONV (Okresní národní výbor) a VB (Veřejná bezpečnost) neberou konce. Kam se na nás hrabe Alois Jirásek se svým románem „Proti všem“. Dokonce začaly padat úvahy o tom, že to vzdáme a přemístíme se jinám. S architektem Jirkou Koflákem dokonce hledáme volný zámeček k prodeji v Jižních Čechách. Nakonec jsme zjistili, že z údolí odejít nejde. Už jsme tu zasadili mnoho stromů a keřů a svým potem zkrápěli zdejší zem. Už jsme byli spoutáni s krajinou navždy a i další boje s úřady a birokracií to nemohlo změnit. Až v roce 1990, po sametové revoluci, nastává klid a my můžeme bez dalších překážek dobudovat mlýn i zahradu podle svých představ. Díky restituci domu Na Tržišti 10 opouštíme po 28 letech ateliér na Malé Straně a natrvalo se přemisťujeme na Nový mlýn. Je to smutné, ale na mlejně jsme v tu dobu stejně pobývali téměř 10 měsíců v roce. Přes zimu jsem si v ateliéru připravoval skicy a modely pro následnou realizaci na mlýně. Tato varianta, kterou jsme praktikovali oněch 28 let se ukázala jako ideální při tvorbě monumentálních děl, jako byla třeba „Kašna“ pro jedno náměstí pražského sídliště, které následně „zmizelo“ z projektu. Tak kašna zůstala na mlejně. V našem životě také hrají velkou roli pejskové a kočičky. Moc nám pomáhali překonávat nesnáze v nelehkých obdobích našeho života. Většinou to byli nalezenci, nebo tuláci, kteří přišli a rozhodli se s námi žít. V 65 letech mého života mi lékaři nedokázali zachránit nemocné oko a tak jsem na něj úplně oslepl. Pro sochaře velká tragédie, neboť tím se přestává vidět trojrozměrně. Pokoušel jsem se začít malovat, nakoupil jsem olejové barvy, štětce, ale nešlo to. Pomalu tak končí bouřlivý život jednoho bohéma. Akad. sochař Miroslav Jirava umírá náhle v náručí své ženy Sidonie na mlýně před půlnocí 24. února 2002. Na jaře téhož roku padá u domu staletá lípa, vichřice odnese kus střechy a v zemi začínají neobyčejné povodně...................... Sidonie Jiravová - http://www.novymlyn.unas.cz