Ján Lacko

Osud Jána Lacka začal opravdu dobře, když se narodil do rodiny významné slovenské prozaičky Anny Lackové-Zory /1899-1988/. Tato skutečnost zdá se sehrála rozhodující roli při volbě budoucí profese budoucího slovenského režiséra a scenáristy. Mezistupněm byl zájem o divadelní réžii na úrovni ochotnického souboru a jak je známo, zde nejen divadelní představení režíroval, ale též v těchto si i zahrál v menších rolích. Získané zkušenosti plně využil nejprve jako scénarista a později i režisér bratislavského Študia dokumentarnych filmov, kam nastoupil v roce 1949. Po poměrně krátkém působení v tomto studiu se stal režisérem i scénaristou u Armádního filmového studia v Praze. Natočil řadu dodnes zajímavých dokumentárních snímků-Krompachy /1951/, Kysuce / 1952/, Opičí císař /1955/ a celovečerní dokument o pobytu čínského vojenského uměleckého souboru v Československu v roce 1954, který má dodnes vysokou uměleckou úroveň, jehož premiéra byla v roce 1955 pod názvem Pozdrav z veliké země. Dodnes si je nutno s podivem uvědomit, že šlo celovečerní dokument s velkým diváckým ohlasem. Po ukončení spolupráce v pražském studiu se rozhodl uplatnit své schopnosti při výrobě celovečerních filmů, nejprve jako asistent réžie nebo pomocný režisér u Vlada Bahny. Zde se podílel na natáčení historického filmu POSLEDNÁ BOSORKA a filmu ZEMIANSKA ČESŤ. Prvním samostatným filmem Jána Lacko, který režijně vedl, byla filmová komedie STATOČNÝ ZLODEJ /1958/, jde o adaptaci původní hry Ivana Stodoly-Jožko Púčik a jeho kariéra. Zajímavé je, že tuto hru Ján Lacko v době svého ochotničení režíroval a též v ní i hrál. Komediálním byl i následující film ŠŤASTIE PRIDE V NEDELU /1958/. Film byl opět divácky úspěšný. Po dvou komediálních filmech vznikl dojem, že Ján Lacko je výsostně toliko režisérem filmu veseloherních. V roce 1959 však ukázal, že je mnohem univerzálnějším režisérem, když natočil film na vážnější téma. Filmové drama ze stavby železničního tunelu v Belanech bylo do kin uvedeno pod názvem SKALY A LUDIA v roce 1959. Za tento film obdržel Ján Lacko cenu na Filmovém festivalu v Plzni v roce 1960. Přes tento úspěch se opět vrátil k filmové veselohře a tak vznikl v součinnosti s nejlepšími slovenskými komediálními herci film SKALNÍ v OFSIDE /1960/. Film si dosud zachoval vyjímečnou kvalitu a je často uváděn zejména na Slovensku. Tento film znají i mnozí čeští televizní divaci. Následoval další komediální film VÝLET PO DUNAJI /1962/ a ODHALENIE ALŽBETY BÁTHORYČKY /1965/. Nakonec přece jen převážily v režíjní i scénaristické tvorbě filmové či televizní snímky se závažnější tématikou, které mají i dosud své diváky. Mezi tyto se řadí film VŽDY MOŽNO ZAČAŤ/1961/ ze studentského prostředí, VYHÝBKA /1962/ ukazující důsledky politických přehhmatů z počátku padesátých let minulého století, KRÁLOVSKÁ POLOVAČKA /1969/, koprodukční film slovensko-francouzský, tedy jeho slovenskou část. V roce 1972 natočil film z 2. sv.války ČLOVEK NA MOSTE, podle námětu i scenáře Ivana Bukovčana. Některé filmy Jána Lacko byly sice do jisté míry poplatné své době, aly vždy ukazovaly na vyjímečnou osobnost slovenského filmu a hodnotu jeho režijní činnosti. Získal také řadu ocenění na celostatních filmových festivalech.V roce 1973 to byla cena Festivalu českých a slovenských filmů v Plzni a v roce 1974 na FF mladých v Trutnově. Rovněž byl Ján Lacko úspěšným televizním režisérem, zejména jsou známy jeho televizní seriály MIESTO V DOME /1973,1975/, NAŠI SYNOVIA /1974/, ROZDELENI/ 1976/, DIEVČA Z JAZERA /1978/, TOTO LETO DOMA /1980/. Později se zaměřil na réžii dabingu slovenského dabingového studia. Ján Lacko zemřel v roce 1991 ve věku nedožitých 66 let.