Jára Kohout

"Kdo má v uzlíčku zaječí pacičku, ten se neztratí, smůla na něj neplatí..." slova téhle písničky se stala doslova životním krédem Járy Kohouta, českého herce a kabaretního zpěváka, který prý u sebe zaječí pacičku coby talisman pro štěstí celý život nosil. A zdá se, že mu opravdu často pomáhala... Jára (čili Jaroslav) Kohout se narodil 9. prosince 1904 v Praze. Měl štěstí na velmi dobře situovanou rodinu, prodchnutou láskou k umění. Už od dětství se tak mohl učit tanci a hře na housle a jako sedmiletý kluk se poprvé postavil i na "prkna, která znamenají svět". V sedmnácti letech s kamarády založil studentské kabaretní sdružení Sketch. Kouzelný svět divadla mu doslova učaroval, ale otec byl přece jenom názoru, že "komediantství" není žádné pořádné řemeslo a nechal Járu vyučit zubním technikem. Mladý Kohout poslechl a dokonce se této profesi nějaký čas věnoval (později, už jako slavný umělec, prý dokonce při návštěvě v Lánech prohlížel chrup i prezidentu Masarakovi), po večerech ale i nadále hrál divadlo. Na jakémsi večírku se přitom náhodou seznámil s Ferencem Futuristou, který ho přizval ke spolupráci s ním a s jeho bratrem Emanem Fialou. Vystupovali pak společně v různých pražských kabaretech a stali se velice populárními. Roku 1926 se Jára oženil s tanečnicí Mimi Grünwaldová-Kohoutová (1907-1979) se kterou měl 4 děti: dcery Danielu, Alenu, Zuzanu a předčasně zemřelého syna Jaroslava. Už v té době proslul jako vynikající komický herec, což jeho otce postupem času obměkčilo natolik, že mu r. 1935 finančně pomohl s koupí vlastního podniku - bylo to smíchovské Švandovo divadlo. Později, v roce 1938 pak od emigrující dvojice V+W (Jiří Voskovec & Jan Werich) Jára Kohout odkoupil celé Osvobozené divadlo i s herci a inventářem a přejmenoval jej na Divadlo u Nováků. Evidentně nebyl jen dobrým hercem, ale i šikovným podnikatelem, neboť současně provozoval i biograf, vinárnu U Kohouta, výrobnu filmů a půjčovnu kostýmů. V době tzv. Protektorátu se údajně kompromitoval v několika rozhlasových skečích, což ale stejně nezabránilo tomu aby nebyl posléze zatčen a uvězněn. Z pankráckého vězení mu naštěstí pomohl jakýsi příslušník SS, který měl rád jeho filmy. Těch měl v té době Jára Kohout za sebou už celou řadu - od roku 1922, kdy debutoval v Innemannově snímku "Venoušek a Stázička", jich do konce své kariéry stihl natočit cca 55. Valnou většinu přitom tvoří jeho tvorba do r. 1945. Zažil ještě éru němého filmu, jeho hlavní čas ale nastal až s příchodem zvuku, kdy mohl na plátně nejen promluvit, ale i zazpívat. Za jeho životní roli je považována postava hajného Štětivce z Lamačovy operetky "Na tý louce zelený" (1936). Objevil se ale i ve filmech "Miláček pluku" (1931), "Jedenácté přikázání" (1935), "Vdavky Nanynky Kulichovy" (1935), "Falešná kočička"(1937), "Klapzubova 11" (1938), "Kristian"(1939), "Hotel Modrá hvězda"(1941), "Kristián"(1942), "Počestné paní pardubické" (1944) a mnoha dalších. Po válce to neměl nijak jednoduché, divadlo mu bylo zestátněno a on v něm nesměl vystupovat. Ani natáčení mu nebylo povoleno, do r. 1948 si zahrál už jenom ve 4 filmech: "Čapkovy povídky", "Parohy", "Polibek ze stadionu" a "Tři kamarádi". Živil se tedy převážně jako estrádní umělec po zájezdech a 3. října 1948 během představení pro celníky v Aši emigroval s celou rodinou do západního Německa. Manželce a dcerám pomohl převaděč za hranici už před představením, Jára sám je následoval o něco později, když v divadelním kostýmu kohouta utekl během hry "Na tom našem dvoře". Útěk se povedl, ale ani život v emigraci zpočátku nebyl vůbec jednoduchý. Aby uživil rodinu, musel Jára jezdit po různých utečeneckých táborech v Německu, kde bavil české krajany. Později se Kohoutovi přesunuli do Paříže, kde Jára získal možnost předvádět pantomimu ve známém nočním podniku El Monico na Place Pigalle. Tady se seznámil s Josephine Bakerovou, Edith Piaf nebo Yvesem Montandem. V roce 1951 dostal pozvání od Pavla Tigrida k účinkování do nově vznikajícího rozhlasu Svobodná Evropa v Mnichově. V Německu ale dlouho nepobyl, protože po krátké době přešel jako redaktor a hlasatel do pobočky RFE v New Yorku, kterou vedl Ferdinand Peroutka. V USA pak Jára Kohout vystupoval pro krajany, ztvárnil několik drobných postaviček ve filmu, účinkoval v reklamě a zahrál si na Broadwayi (mimo jiné též i s Barbrou Straeisandovou v Čapkově dramatu „Ze života hmyzu“). Uskutečnil i několik cest za krajany do Austrálie. Přes svůj jazykový handicap stále sklízel velké úspěchy a jen "díky" zákazu zaměstnavatele (RFE) ho minula role ve Formanově filmu " Přelet nad kukaččím hnízdem", kde jej nakonec nahradil Danny DeVito. Po Sametové revoluci se Jára Kohout (už jako vdovec) dne 3. dubna 1990 vrátil po 42 letech emigrace zpět do vlasti. Okamžitě po návratu hostoval v Semaforu v inscenaci „Strejček z Ameriky“ a v Karlínském divadle jako hajný Štětivec ve operetce „Na tý louce zelený“, pořádal autogramiády, přednášky, zájezdy a četná rozhlasová i televizní vystoupení. Pokusil se také o návrat do českého filmu, ale tady zůstalo jen u dvou rolí ve filmech "Divoké pivo" a "Ještě větší blbec, než jsme doufali". Svou vitalitu však tento nezdolný stařík dokázal mimo jiné tím, že se roku 1992 znovu oženil - s o 60 (!) let mladší novinářkou Marcelou. Spolu s ní sepsal vzpomínkovou knížku „Malý velký komik aneb Kdo má v uzlíčku zaječí pacičku“, která však vyšla až po jeho smrti. Nebyl to jeho jediný spisovatelský počin, Jára Kohout je autorem i několika dalších, převážně humoristických knížek: „Páté přes deváté“ (1937), „Průvodce moderního muže“ (1946), „Jak na to“ (1950), „Attention Comrades“ (1950), „Od A do Z“ (1962), „Hop sem, hop tam“ (1978, 1991), či „Bouračka“ (1994). Jára Kohout zemřel na rakovinu prostaty (s níž bojoval několik roků, aniž by o tom kdokoliv, včetně jeho ženy, věděl) 23. října 1994 v Praze v úctyhodném věku nedožitých devadesáti let. Svůj věčný sen tato nesmrtelná legenda české divadelní a filmové komiky sní na Vyšehradském hřbitově uprostřed dalších slavných velikánů české historie a kultury. Je to však bohužel jediná pocta, jíž se J. Kohoutovi za jeho celoživotní dílo dostalo...