Otýlie Sklenářová-Malá

Dcera vojenského lékaře, Otýlie Malá, přišla na svět 12. prosince roku 1844 ve Vídni. Rodinu tvořili ještě dva bratři – Eduard a Rudolf, ale oba zemřeli jako velmi mladí. Matku Otýlie ztratila ve svých osmi letech. Zemřela na silný zápal plic, neboť se nachladila, když svými šaty chránila děti před vichřicí. Otýlie vyrůstala s milujícím otcem, který se ze všech sil snažil vynahradit dceři ztracenou mateřskou lásku. Když Otýlie projevila přání podívat se do Čech, nebránil jí. Pobývala nejprve spolu s bratrem Eduardem v Libuni u přátel, začala se učit česky. Zamilovala se do českého jazyka i národních dějin. S radostí uvítala, když otec odešel do výslužby a rodina tak přesídlila do Čech natrvalo. Malých se přestěhovali do Prahy. V té době již nežil syn Rudolf, Eduard zemřel zanedlouho poté. Otýlie se zcela zamilovala do divadla a své touze státi se herečkou podřídila vše. Otec sice dívčino poblouznění do herectví sledoval s určitým nadhledem, ale nikdy své dceři v jejím přání nebránil. Na rozdíl od jiných svých současníků nepovažoval hereckou práci za pouhé komediantství a rodinnou ostudu. Své první herecké kročeje Otýlie nakonec podnikla již ve Vídni, v roce 1862 vystupovala s tamějšími ochotníky pod pseudonymem Svobodová. Objevila se tehdy jako Milada v Töpferově „Duchu času“. V roce 1863 pak v Praze přivedl otec Otýlii k přední herečce činohry Prozatimního divadla Elišce Švandové-Peškové. Ta měla zjistit, zda devatenáctiletá dívka jeví dostatečný talent pro jevištní herectví. Nutno dodat, že Eliška Švandová nebyla mladičkou Otýlií zprvu nadšena, dost možná se obávala i budoucí konkurence, kdoví. Trápila Otýlii s postavou Kolárovy „Magelony“ tak dlouho, až se dívka rozplakala, nicméně tehdy dala do své tragické role skutečné emoce a Eliška Švandová tedy souhlasila s jejím přijetím do hereckého souboru. Hlavní slovo měl však Pavel Švanda, Eliščin manžel a dramaturg Prozatimního divadla, který odvážně obsadil Otýlii do titulní role „Panny orleánské“. Její debutové vystoupení se setkalo se spoustou kladných ohlasů. Nová divadelní česká legenda byla na světě. Otýlie Malá zůstala scéně Prozatimního divadla věrná a přešla posléze roku 1881 do nově otevřeného Národního divadla. Několikrát se nabízela možnost na angažmá v zahraničí, mohla získat výhodnou smlouvu např. roku 1866 ve Výmaru, ale Otýlie zůstala české scéně věrná. Je třeba dodat, že od 19. února 1864 se již psala jako Otýlie Sklenářová, i když pro naše divadelní dějiny bývá spíše užívané zdvojené příjmení Sklenářová-Malá. Zmíněného data, v sedm hodin ráno, v kostele u Trinitářů, se provdala dvacetiletá divadelní herečka za právníka Josefa Sklenáře, který se stal tajemníkem Prozatimního, později i Národního divadla. Za svědky šli snoubencům básník Vítězslav Hálek (1835 – 1874) a publicista Josef Barák (1833 – 1883), oba stoupenci almanachu Máj. Na jevišti Prozatimního a Národního divadla odehrála Otýlie Sklenářová-Malá spoustu krásných rolí. Byla např. Kordélií v „Králi Learovi“, Markétkou ve „Faustovi“, objevila se v Kolárově dramatu „Monika“, zazářila jako Katka ve „Zkrocení zlé ženy“, byla též Marií Terezií v dramatu „Zkouška státníkova“ či Porcií v „Kupci benátském“. Když v roce 1883 slavila dvacet let své herecké činnosti, bylo spočítáno, že vytvořila na divadle na 300 rolí a celkem vystoupila přibližně dvoutisíckrát. Obrovské úspěchy na jevišti pomáhaly tišit bolest, která potkala herečku v soukromém životě. Na počátku 70. let zemřel ve věku pouhých čtyř let její prvorozený syn Hynek. Své úspěchy přenesla také na činnost pedagogickou. V letech 1873 – 1874 vyučovala v operní škole, jíž zřídil samotný Bedřich Smetana. V letech 1892 – 1894 byla profesorkou dramatické školy Národního divadla a dávala mj. také soukromé lekce. Jednou ze slavných žaček Otýlie Sklenářové byla např. Jarmila Kronbauerová (1893 – 1968), patřila sem také oblíbená herečka Růžena Nasková (1884 – 1960). Obě se v již zralém věku prosadily také na filmovém plátně. Na přelomu 80. a 90. let 19. století se do popředí jevištní scény Národního divadla začala dostávat Otýliina žačka Marie Bittnerová (1854 – 1898). Otýlie Sklenářová s bolestí nesla některá přeobsazení her ve prospěch o deset let mladší kolegyně, svůj splín si však vynahradila velkým úspěchem na zájezdových představeních v Záhřebu v roce 1896. Ačkoliv Marie Bittnerová byla její částečnou uměleckou rivalkou, upřímně želela, když její teprve dvaačtyřicetiletá kolegyně zemřela počátkem roku 1898 při porodu. Přesto vedení Národního divadla neuvažovalo s Otýlií Sklenářovou obnovit smlouvu. Vstup do nového století znamenal ještě pro Otýlii úspěch v roli slepé královny v Lotharově „Králi Harlekýnovi“, smlouva jí však již posléze roku 1903 prodloužena nebyla. Po zbytek života žila Otýlie v ústraní. Ztratila předčasně i druhého syna Jiřího, uzavřela se do sebe. Občas vystoupila na nějaké akademii s melodramatem, zaměřila se spíš na soukromou výuku mladých talentovaných žákyň. V roce 1908 přišla o svou velkou přítelkyni, herečku Jindřišku Slavínskou (1843), která zahynula pod kopyty splašených koní. Neštěstí se odehrálo v pražské Stromovce 11. července 1908, kočár řídila vdova po ministru financí Josefu Kaizlovi (1854 – 1901) Kamila Kaizlová. Stalo se tak před Šlechtovou restaurací ve zmíněné Stromovce. Skon věrné přítelkyně Otýlii hluboce zasáhl. Do uměleckého nebe následovala Jindřišku velká tragédka Otýlie Sklenářová-Malá 23. února roku 1912. Zemřela v Praze.