Anna Proclemer

Anna Proclemer zahájila svou hereckou kariéru za druhé světové války souběžně v divadle a filmu, později se ale kameře vyhýbala a uplatňovala se hlavně na jevišti. Pochází ze severoitalského města Trento a vyrůstala v kulturně založené rodině, ovlivnilo ji i přátelství matky se slavnou divadelní rodinou de Filippo. Anna se od dětství věnovala různým sportům, díky rodičům ale měla i široké kulturní zájmy, přesto když doma oznámila, že se chce stát herečkou, způsobila jim šok; nestálost a nejistota hereckého povolání se rodičům vůbec nezamlouvala. V roce 1941 se na přání svých rodičů Anna Proclemer nechala zapsat na fakultu humanitních studií v Římě, v rámci univerzity ale brzy začala hrát vytoužené divadlo. V univerzitním divadle Teatro dell’Universita di Roma debutovala v Bontempelliho hře Naše Dea (1942), krátce nato začala hrát například ve Florencii nebo Miláně, po boku již slavných herců pak od roku 1943 hrála v římském divadle Teatro delle Arti. Půvabná, mladá a úspěšná divadelní herečka nemohla uniknout zájmu filmových producentů, proto přišla i nabídka smlouvy na tři filmy od společnosti Lux. Jméno Proclemer se však vlivným lidem od filmu zdálo jako nevhodně cizí, takže se zrodil pseudonym vycházející ze jména slavného barokního skladatele – Anna Vivaldi. Před kamerou stála Anna Proclemer poprvé v jedné z hlavních rolí komedie NEZBEDNÝ TATÍNEK (Il birichino di papa, 1943) režiséra Raffaela Matarazza. Tady hrála s Armandem Falconim, o generaci starším, s nímž se pak ve stejném roce objevila i ve velké roli v komedii SVATEBNÍ DEN (Giorno di nozze, 1943), opět v Matarazzově režii. Před kamerou pak znovu stála až po válce, opět v hlavní roli (MALIA, 1946). Mezitím se stala přední hereckou osobností mladé generace v divadelní společnosti A. L. Bragaglii, s níž hrála převážně v Římě v italském i zahraničním repertoáru. Již krátce po příchodu do Říma se seznámila se spisovatelem a dramatikem Vitalianem Brancatim (1907-1954), který jí již v roce 1941 vyznal lásku, pak je na čas rozdělila válka, ale v roce 1946 se za něj nakonec provdala. Sama Anna Proclemer později prohlásila, že těhotenství pro ni bylo nepříjemným překvapením – chtěla být nezávislá, soběstačná a bez závazků. Tehdy také z existenčních důvodů často pracovala ve filmovém dabingu, v roce 1947 se jí narodila dcera Antonia Brancati, která se později u divadla prosadila jako autorka a překladatelka. Pouhé čtyři měsíce po porodu začala Anna Proclemer znovu hrát v divadle, v padesátých letech strávila několik sezón v divadelní společnosti slavného Vittoria Gassmana, kde odehrála stěžejní role ve světové klasice (Hamlet, Oidipús vladař, Kean), Gassmanův herecký soubor ale opustila kvůli četným sporům v roce 1955. Mezitím se rozešla i s manželem Vitalianem Brancatim krátce před jeho smrtí v roce 1954. Po delší době se objevila i před kamerou, i když jen v epizodní roli prostitutky v Rosselliniho filmu CESTA PO ITÁLII (Viaggio in Italia, 1953). S herci z různých divadel absolvovala v letech 1955-1956 mimořádně úspěšné turné v jižní Americe, po návratu se stala jedním z pilířů nově založené divadelní společnosti označované Rizzi-Magni-Proclemer-Albertazzi, později jen Proclemer-Albertazzi, v níž znovu hrála řadu zásadních rolí, sama si cenila, že jedenáct let po manželově smrti dokázala uvést na jeviště jeho cenzurovanou hru Hospodyně (1965), hrála také ve hrách W. Shakespeara, H. Ibsena nebo G. B. Shawa. Mezitím se začala uplatňovat v televizi, znovu se příležitostně věnovala i dabingu, v padesátých letech například v několika filmech namluvila Gretu Garbo. I když v šedesátých letech své aktivity začala omezovat, nutno připomenout další úspěšná zahraniční turné i do východního bloku, v roce 1968 hrála například v Sovětském svazu a Rumunsku. Po delší přestávce se znovu v 70. letech objevovala i před filmovou kamerou a vedlejší role odehrála v několika snímcích významných režisérů typu Umberta Lenziho (PARANOIA, 1970) nebo Francesca Rosiho (CTIHODNÉ MRTVOLY – Cadaveri eccelenti, 1976). Po další odmlce se objevila například v jedné epizodě seriálu INSPEKTOR ROCCA (Il maresciallo Rocca, 2003), zatím naposledy ji diváci mohli vidět ve filmu MAGNIFICA PRESENZA (2012) původem tureckého režiséra Ferzana Ozpeteka. I když se svým bývalým manželem Vitalianem Brancatim se rozešla krátce před jeho smrtí, dlouhodobě se věnuje péči o jeho umělecký odkaz, což se naposledy projevilo například v roce 2004, kdy při příležitosti 50. výročí jeho úmrtí uspořádala přednáškové turné o jeho díle. Za svou celoživotní práci pro divadlo obdržela v roce 2011 Zlatou halapartnu udílenou městem Terst.