Valentina Karavajeva

Ve čtyřicátých letech jako hvězda zazářila Valentina Karavajeva ve filmu Mášeňka. Tento Rajzmanův film se natrvalo zapsal do srdcí diváků. Prostý příběh první lásky umocňuje hlavní představitelka Valentina Karavajeva. Tahle mladičká herečka okouzlila miliony diváků svou dojímavou krásou a překrásným hlasem. Její divadelní a filmová kariéra začala poněkud kuriózním způsobem. V rodném městě Vyšnyj Voloček, který se nachází v Kalininské oblasti, se již jako žačka ve škole zúčastňovala všech školních besídek, kde překvapovala nádherným přednesem básní a divadelními výstupy. O tom, že tomuto děvčátku nescházelo sebevědomí svědčí to, že v sedmé třídě napsala přímo Josefu V. Stalinovi, že jejím přáním je stát se herečkou, pro což má předpoklady tím, že je ze všech nejlepší. Zdá se být neuvěřitelné, ale na tenhle dopis přišla odpověď a pozvání ke zkouškám na divadelní fakultu. Tento odvážný počin byl naprosto v rozporu s její andělskou tváří. Tak se stalo, že nedospělé děvčátko si sbalilo odřený kufřík, něco jídla, pár kopějek. Na stole ponechalo lístek: „Jedu do Moskvy stát se herečkou“. Byla miláčkem rodiny a její křestní jméno bylo Alla, ale již jako malá holčička tohle jméno odmítala, protože jí to připomínalo Allah a s takovým jménem, myslí si, by se zcela určitě u filmu neuplatnila. Proto už nadále Valentina. Po příjezdu do Moskvy zase trochu fabulovala tím a nejen u toho, že má dokončenou osmiletku. Byla přijata a zodpovědně se vrhla do studií. Navíc navštěvovala Rajzmanovy herecké kurzy, což dopomohlo v obrovské konkurenci adeptek na hlavní postavu telefonistky Mášeňky k jejímu výběru pro tuhle roli. Film, který zapříčinil, že její sláva se nebes dotýkala, ale bohužel stal se i jejím prokletím.Tenhle snímek se promítal ve válečných časech všude - v zázemí, ve vojenských posádkách na frontě, zkrátka a dobře: Fotografii Valentiny Karavajevové nosili vojáci v kapsičkách blůz do krvavých ztečí Velké vlastenecké války. Této „výsady“ se ještě dostávalo její vrstevnici a filmové kolegyni Ljudmile Celikovské. V roce 1943 byla za Mášeňku oceněna prestižní Stalinovou cenou, což v jejím mládí již něco znamenalo.Ten rok zažila Valentina Karavajeva automobilovou nehodu, to zrovna točila film „Nebe Moskvy“, při které zahynul šofér a ona nadlouho skončila pohmožděná v nemocnici a zůstala ji v její líbezné tváři trvalá jizva i přes následné plastické operace třebas i ve Švýcarsku. U divadla zůstala, protože málo naplat, lidé ji milovali skrze Mášeňku“, ale s filmem už to bylo horší. Tak se často zúčastňovala jako čestný host, tak to bylo zvykem, různých setkání při diplomatických schůzkách, kde se seznámila s Chapmanem, britským úředníkem velvyslanectví, příslušníkem velmi bohaté a prestižní rodiny. Bylo to martyrium, které následovalo, když Valentina dala svolení se sňatkem. Nakonec napsala na „nejvyšší místa“, aby si uvědomili že je nositelkou Stalinovy ceny a nemá v SSSR uplatnění. Povedlo se a následně pak odjela do emigrace. Přes všechna plus, která jistě život v cizině pro ni přinesl, doma je doma. Manželství zevšednělo, i když Chapmana měla stále ráda, ale snobský, ba aristokratický život pro děvče ze SSSR, nějak nebyl. Ani nejdražší róby a luxusní život nepotlačil touhu po domově. Ano, dostala se do nejvyšší společnosti, dokonce tancovala s Churchillem, neodpustím si poznámku: „Toho potěšení bych se klidně vzdal“. Dopadlo to tak, že napsala žádost o návrat domů, byla to fuška, běhání, doprošování, hory papírů, ale po půl roce jí bylo vyhověno. Tak se navrátila domů do SSSR s perfektní znalostí angličtiny. A tam - světe zboř se, žádné výslechy, žádná persekuce, prostě normální návrat. Na rok si šla zahrát do Vyšného Voločku do místního divadla, k radosti své malé neteře, která pak vzpomínala, jaká to byla nádhera, prohlížet si tetiny róby, klobouky, parfémy a všechnu tu parádu, co si dovezla z ciziny. Dovolte mi povzdechnout: „Kde zůstala ta skromná Mášeňka, která svojí prostou líbezností vháněla až slzy do očí“? Kdo ten film zná, jistě mi dá za pravdu, Za rok zpět do Moskvy. Přesně za dva roky po svém návratu domů se jí zabil při autonehodě v Alpách její manžel Chapman. Různé tahanice o dědictví. Na sovětských úřadech podepsala, že pokud jí peníze budou vyplaceny, pak je věnuje dětským domovům a nemocnicím. Tady to už zase je „Mášeňka" i když trošku z donucení. Karavajeva pak je v angažmá v Puškinově divadle. Bylo to už jen takové příštipkaření, něco rolí, dost dabingu a vystupování v rozhlase, sem tam film. Karavajeva měla překrásný hlas, hlas, kterým v naších podmínkách vládla jenom Vlasta Matulová. Pro mě nositelka toho nejerotičtějšího hlasového tembru. Valentina Karavajeva se čím dál více uzavírala do sebe a do svého světa osamění. Čím dále více se stávala podivínem. Její soused, který snad jediný věděl kdo bydlí vedle něho, byl jejím „poklonnikem“ tedy ctitelem, si tohle „tajemství“ nechal pro sebe. Z jejího bytu se neslo recitování, útržky či celé pasáže z jejich rolí pronášené nádherou jejího hlasu, který si dochovala i v době, kdy její tvář již dávno nepřipomínala tvář nádherné Mášeňky. A tak se stalo že, jednou, když v domě, kde Karavajeva bydlela došlo k dost velké havárii na vodním potrubí. Všichni byli o tom informováni zaměstnanci domovní správy, jen jako jediná, komu to nebylo řečeno, byla ta divná paní, co bydlela v druhém poschodí. Když soused a ctitel Mášeňky po několik dní z jejího bytu neslyšel žádný monolog z Čechovova „Racka“ a žádný projev života, pln obav šel tuhle skutečnost ohlásit na milici. Po vypáčení dveří jejího bytu, naskytl se přítomným skličující pohled. Ve vodě, kde plavaly papíry, součásti kostýmů a bytových doplňků, tak mezi tou změtí a nesnesitelném ovzduším ležela ona, legendární a nezapomenutelná Mášeňka, bohužel zapomenutá aktrisa Valentina Karavajeva... [Poznatky k Valentině Karavajevové byly získány z ruského televizního programu "Jak odcházejí modly" a dokumentu Já-Čajka věnovaný V.K.]