Irena Kačírková

Irena Kačírková pocházela ze zámožné živnostnické rodiny, otec se narodil ve Vídni, matka pocházela z Norimberka. Irena Kačírková se narodila v Praze, ale dětství strávila v Ostravě, kde její otec provozoval úspěšný kožešnický salón. Od dětství měla jasnou představu, že chce být herečkou a u rodičů našla v tomto svém záměru podporu. Studovala gymnázium, mezitím v době okupace poprvé stanula na jevišti (1943-1944), po maturitě se pak přihlásila na dramatické oddělení Státní konzervatoře, které se v průběhu jejího studia změnilo na DAMU; studium dokončila v roce 1949. Následovalo její první krátké angažmá v Realistickém divadle (1949-1950), poté natrvalo zakotvila v Městských divadlech pražských (1950-1984). Irena Kačírková se typem své osobnosti zcela vymykala, ale její velký talent spolu s nevšedním fyzickým zjevem bohužel nenašel odpovídající uplatnění, protože její předpoklady stát se velkou hvězdou byly znemožněny nepřízní doby, v níž začínala. Kromě mimořádné krásy disponovala Kačírková také kvalitním mluveným projevem a kulturou pohybu, v neposlední řadě také výborně zpívala. Na divadle se uplatnila především v zahraničním repertoáru komediálního ražení (Misantrop, Benátská vdova, Jak je důležité míti Filipa, Třetí zvonění), s okouzlující noblesou ale dokázala ztvárnit i dramatické role (Richard III., Marie Stuartovna), často byla obsazována také do muzikálových inscenací, svými hereckými výkony pravidelně získávala pozornost kritiky i diváků. Kačírková byla snad jedinou českou herečkou, kterou úplně minul domácí klasický repertoár, protože režiséři si byli dobře vědomi toho, že českou selku by této graciézní dámě diváci těžko uvěřili. Krátce po válce se Irena Kačírková objevila také ve filmu, poprvé ji kamera zachytila v dokumentárním filmu o studentech herectví HERECKÉ MLÁDÍ (1947), vzápětí prošla křestem v menších rolích (ALENA, 1947; TŘI KAMARÁDI, 1947). Oduševnělý výraz, elegantní kultura pohybu a kultivovaný mluvený projev, to všechno byly atributy, které rozhodně nezapadaly do představy socialistických hrdinek ve filmu po roce 1948, a proto byla také Kačírková odsouzena k rolím vesměs záporným, které na sebe sice nestrhávaly sympatie publika, přesto však zajistily herečce vysokou popularitu. První takovou roli ztvárnila v psychologickém dramatu SVĚDOMÍ (1948), typově podobné herecké úkoly pak dostávala v dalších filmech 50. let. Zřídka jí ale byla svěřena i kladná role, například učitelky Růženy ve výchovné komedii KUDY KAM? (1956), dobře si ji můžeme pamatovat také jako princeznu Drahomíru z pohádky BYL JEDNOU JEDEN KRÁL (1954). Od počátků existence Československé televize rozšířila své pole působnosti a například v písničkovém klipu Dáme si do bytu (s J. Bekem) uplatnila své pěvecké schopnosti. Již v této době se Kačírková musela potýkat se ztrátami hereckých příležitosti, i když to ještě nebylo z politických důvodů jako později; měla hrát postavu Sirael ve filmu CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951), ale s výměnou režiséra došlo i k přeobsazení této hlaví ženské role, kterou převzala Nataša Gollová. Padesátá léta byla ale také ve znamení politického tlaku; půvabná herečka s výbornou znalostí tří světových jazyků se dostala do sféry zájmu Státní bezpečnosti, která se ji snažila získat pro spolupráci. Spolupráce s StB byla podmínkou možnosti konferovat program na mezinárodní výstavě Expo 1958 v Bruselu. Kačírková to ale rozhodně odmítla, což se také logicky odrazilo na snížených možnostech pracovního uplatnění. Její osobní statečnost měla své meze, protože jako rozvedená matka měla na starost malé dítě, navíc na ní byli existenčně závislí i rodiče jako bývalí živnostníci. Přes všechny problémy mohla Kačírková dál pracovat, vrchol kariéry ji čekal na prahu čtyřicítky v polovině 60. let. Naplno žila divadlem, kde jí ředitel Ota Ornest svěřoval velké role, často také recitovala (Viola, Lyra Pragensis), pracovala v rozhlase a dabingu, v Laterně magice se věnovala také moderování, navíc v této době dostala dvě velké filmové úlohy vymykající se těm z předešlých let. Jako moderní profesorka hrála v muzikálu STARCI NA CHMELU (1964), s typickou grácií se pak zhostila role éterické Perchty z Borštejna ve slavné satirické komedii BÍLÁ PANÍ (1965). S rokem 1968 a nástupem normalizace pak Irena Kačírková zažila pád z piedestalu, razantně ubylo příležitostí, a to i v divadle, odkud musel odejít její chlebodárce Ota Ornest, nový normalizační ředitel Poživil dával přednost nastupující generaci a Kačírkovou pověřoval až nedůstojnými hereckými úkoly. Poslední větší roli ve filmu, opět málo sympatickou, sehrála jako matka ve filmu SVATBA BEZ PRSTÝNKU (1972). Pak už zbývaly jen nevelké role v televizi, v polovině 70. let například s Marií Drahokoupilovou uváděla televizní kurzy francouzštiny. Váhala, jestli má přijmout nesympatickou roli buržoazní paničky v tendenčním seriálu TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1975), nakonec ji ale s gustem odehrála, protože úloha nepřítelkyně socialistického zřízení jí dala možnost do kamery otevřeně vyjádřit i svůj vlastní názor na komunistický režim. V době, kdy Irena Kačírková nemohla hrát, mimo jiné publikovala povídky v časopisech. V roce 1981 se Kačírková podrobila operaci žaludku, skutečnou diagnózu – rakovinu – se však dozvěděla až o několik let později. Nezabránilo jí to ale v další práci, byť to pro ni postupem doby znamenalo především nadlidské fyzické vypětí, ještě rok před smrtí nastudovala několik her. Ve filmu se objevila naposledy v roce 1984, opět v roli maminky (SLADKÉ STAROSTI, 1984). V témže roce ze zdravotních důvodů musela ukončit svůj pracovní závazek v divadle a odešla na odpočinek. Irena Kačírková zemřela v Praze 26. října 1985 ve věku 60 let a odešla s ní jedna z největších osobností českého divadla i filmu 20. století. Irena Kačírková se v roce 1950 provdala za scénáristu J. A. Novotného (1918-2005), s nímž se po třech letech rozvedla. Z jejich manželství pochází dcera Kristina Novotná (*1952), která pracuje jako scénografka. Další vztahy Kačírková nijak nevyhledávala, stejně jako v divadle a ve filmu, tak i v soukromém životě byla samostatnou emancipovanou ženou, nicméně později krátce žila například s Jiřím Šlitrem nebo Ladislavem Rychmanem. Na druhou stranu, údajný vztah s francouzským hercem Gérardem Philippem, kterého díky znalosti jazyků provázela při jeho pobytu v Praze, je nutno odkázat do sféry spekulací. Irena Kačírková žila v bytě na Václavském náměstí, v soukromí především hodně četla – měla knihovnu o několika tisících svazků a podle vyjádření jejích blízkých četba po nocích patřila k jejím vášním. Osudy Ireny Kačírkové byly zpracovány v televizním cyklu Předčasná úmrtí, v novější době o ní byly vydány knihy Irena Kačírková: hvězda, která se příliš nehodila (2005; autor Ladislav Chmel) a Irena Kačírková, krásná, ale nešťastná (2008, autor Luboš Nečas).