Elsa de Giorgi

Italská herečka Elsa de Giorgi byla filmovou hvězdou 30. a 40. let dvacátého století, později se uplatnila také v divadle a prosadila se především jako spisovatelka. Pocházela ze starobylé, ovšem nijak významné šlechtické rodiny ze střední Itálie, narodila se ve starobylém přímořském letovisku Pesaro na Jadranu. Svůj mladistvý půvab nabídla fotografům a jako osmnáctiletou ji angažoval režisér Mario Camerini pro hlavní roli v romantickém filmu BUDU TĚ STÁLE MILOVAT (T'amero sempre, 1933). Ještě v roce 1933 natočila dva filmy a v následujících letech se stala vyhledávanou herečkou. Elsa de Giorgi bývá dnes řazena mezi hvězdy tzv. éry bílých telefonů. V jejím případě to ovšem není úplně přesné; tato dnes často zatracovaná epocha italské kinematografie zahrnuje zejména společenské komedie a melodramata, v nichž bílý telefon byl známkou luxusu továrnických vil a ředitelských kanceláří, zatímco Elsa de Giorgi hrála především v historických filmech, v nichž se telefony pochopitelně nevyskytovaly. Hrála například kněžnu Jablonowskou v Brignonově snímku TERESA CONFALONIERI (1934), hlavní roli Napoleonovy milenky Desirée Clary ztvárnila v historické komedii KRÁLOVA NEVĚSTA (La sposa dei re, 1938). Režisér posledně jmenovaného filmu Duilio Coletti jí pak poskytl příležitosti v hlavních ženských rolích v dalších kostýmních filmech ZLOČIN BEZE SVĚDKŮ (Il fornaretto di Venezia, 1939), KAPITÁN FRACASSE (Capitan Fracassa, 1940) nebo MASKA CESARA BORGII (La maschera di Cesare Borgia, 1941). Nutno nicméně přiznat, že se objevila i v průměrných titulech zasazených do současnosti (drama s kriminální zápletkou POKUŠENÍ - Tentazione, 1942, s maďarskou hvězdou Zitou Szeleczky v hlavní roli). Poslední větší roli odehrála Elsa de Giorgi v adaptaci Goldoniho hry MIRANDOLÍNA (La locandiera, 1944). Mezitím se Elsa de Giorgi provdala, jejím manželem se stal výrazně starší šlechtic hrabě Alessandro Contini Bonacossi (1878-1955), spolu s ním se za druhé světové války zúčastnila protifašistického odboje. Po ovdovění měla poměr s významným spisovatelem Italem Calvinem (1923-1985), který byl naopak bezmála o půlstoletí mladší než její bývalý manžel. Svůj bystrý intelekt projevila v bohaté korespondenci s Calvinem, která byla později vydána tiskem. Publikovala také svůj deník z doby války, v němž mimo jiné vzdala hold odvaze svého manžela (I coetanei, 1955). Jako spisovatelka se pak uplatnila i v následujících letech, zatímco herecká kariéra byla upozaděna, v čemž kopírovala osud řady svých vrstevnic a hvězd předválečné kinematografie. Po patnáctileté odmlce se objevila v menší roli v povídkovém filmu TVAROH (Ro.Go.Pa.G, 1963), jako paní Maggi v úloze vypravěčky ji pak diváci mohli zaznamenat v kontroverzním Pasoliniho projektu SALÓ ANEB 120 DNŮ SODOMY (Salo o le 120 giornate di Sodoma, 1975). Příležitostně opět účinkovala v divadle nebo televizi. Elsa de Giorgi zemřela v Římě 12. září 1997 ve věku 82 let.