Jan Čep

Jan Čep, český prozaik, esejista a překladatel katolické orientace se narodil 31. prosince roku 1902 v Myslechovicích u Litovle. Vzdělání Čep získává na reálném gymnáziu v Litovli, poté studuje na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze český jazyk, francouzštinu a angličtinu (jako student se vydává v roce 1923 na svoji první cestu do zahraničí, do Anglie), studia ale nedokončí. V letech 1926-27 Jan Čep žije u nakladatele J. Floriana ve Staré říši, kde se podílí na Florianově vydavatelské činnosti, a to jak překlady, tak vlastní tvorbou. Poté Jan Čep odchází do Prahy a působí jako nakladatelský lektor v nakladatelstvích Symposion a Melantrich (od roku 1930), zároveň se věnuje vlastní spisovatelské práci a překládá z francouzštiny a angličtiny. V této době se Jan Čep úzce stýká s literáty sdruženými kolem časopisů "Tvar", "Akord" a "Listy pro umění a kritiku" - jeho přáteli jsou např. J. Zahradníček, J. Deml (viz Deml, Jakub), E. Hostovský (viz Hostovský, Egon), F. Hrubín (viz Hrubín, František), B. Fučík aj. Za druhé světové války žije Jan Čep v rodných Myslechovicích, veřejného života se přitom takřka neúčastní, nicméně udržuje styky s dominikánským duchovním centrem v Olomouci a mnohými ze svých přátel (např. s J. Zahradníčkem aj.). Po válce, v roce 1945, se pak Čep vrací do Prahy, kde s spolupracuje na revue "Vyšehrad". V roce 1948, poté, co se moci v Československu chopí komunisté, je Jan Čep, společně s dalšími literáty, vyloučen 26. února 1948 vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a v srpnu téhož roku pak Čep odchází do pařížského exilu. V letech 1951-54 Jan Čep žije v německém Mnichově, kde se stává redaktorem českého vysílání rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa. V roce 1954 se Jan Čep vrací do Paříže, se Svobodnou Evropou pak spolupracuje jako zpravodaj. V emigraci Jan Čep přispívá i do různých francouzských časopisů, píše i pro exilová periodika ( "Nový život", "Svědectví" či "Rozmluvy"). Též se podílí na vysílání vatikánského rozhlasu. V roce 1954 se Čep v Paříži žení, v lednu roku 1955 mu manželka porodí dvojčata. V roce 1965 je pak Jan Čep stižen mozkovou mrtvicí, která mu znemožní další společenskou činnost. Jako literát je Jan Čep především povídkář - debutuje v roce 1926 sbírkou povídek "Dvojí domov" , z další Čepovy povídkové tvorby je třeba jmenovat sbírky "Zeměžluč" (1931), "Letnice" (1932) , Děravý plášť" (1934), "Modrá a zlatá" (1938) a jediný Čepův román "Hranice stínu" z roku 1935. Významná je Čepova esejistická tvorba náboženského a filosofického rázu - ta je shrnuta v esejistických svazcích "Rozptýlené paprsky" (1946) a "Události a lidé" (1991). Čepovo prozaické dílo se pak uzavírá knihou autobiografických vzpomínek "Sestra úzkost" (psána po roce 1970, vyšla 1992). Jako překladatel je Jan Čep znám překlady z francouzštiny (H. Pourrat, C.F. Ramuz, G. Bernanos.), angličtiny (M. Baring, J. Conrad, R.L. Stevenson), němčiny (Mörike a jiní), ze španělštiny (R. Gallegos a jiní), z italštiny (A. Gemelli). Po roce 1948 je dílo Jana Čepa vyřazeno z českých knihoven, krátce se pak zásluhou B. Fučíka Čepovy knihy mohou publikovat v letech 1968-69. Jan Čep umírá v pařížském exilu 25. ledna roku 1974.