Jaroslav Ježek

Jaroslav Ježek, český hudební skladatel, klavírista, vynikající interpret a improvizátor, dramaturg a dirigent přišel na svět 25. září roku 1906 v Praze. Jeho otec Adolf Ježek pracoval jako krejčí, maminka Františka pečovala o domácnost i o rodinu, což malému Jarouškovi značně usnadňovalo jeho nelehký úděl - od dětství totiž trpěl značnými zdravotními potížemi. V první řadě to byl šedý zákal, po jehož nezdařené operaci na jedno oko oslepl docela a na druhé viděl jen velmi slabě. Po onemocnění spálou byl navíc silně nedoslýchavý a později měl i ledvinové problémy. Protože prakticky neviděl, musel být po necelém roce školní docházky na normální škole přeložen do Hradčanského dětského slepeckého ústavu, kde si rychle osvojil Braillovo slepecké písmo, získal základy hudební teorie a hry na různé hudební nástroje. Nastoupil sem r. 1914, tedy na počátku 1. světové války, do níž musel narukovat i jeho otec. Po návratu z války mu otec pořídil vlastní pianino a v roce 1921 se Jaroslav jako čtrnáctiletý vrátil k rodině. To už bylo jasné, že má velký hudební talent a že jeho osudem bude muzika. Roku 1924 byl přijat na konzervatoř, pro obavy pedagogů z přílišného zatížení zraku ale ne do klavírní třídy, ale - ačkoliv ještě nekomponoval - na skladatelské oddělení do třídy K. B. Jiráka. Ve 2. ročníku mu konečně bylo povoleno studovat i klavír. Konzervatoř mladý Jaroslav Ježek absolvoval 27. června 1927 velmi osobitým Koncertem pro klavír a orchestr. Poté vstoupil do Sukovy třídy mistrovské školy konzervatoře a studoval také u A. Háby. V té době už dělil svůj zájem mezi jazz a současnou uměleckou hudební tvorbu. Velkou inspirací byl Ježkovi hlavně studijní pobyt v Paříži, který mu roku 1927 zaplatil štědrý mecenáš. Po návratu se mladý Ježek intenzivně stýkal s mnoha mladými umělci té doby např. s E. F. Burianem, Vítězslavem Nezvalem, Joe Jenčíkem a roku 1928 dochází v jeho životě k zásadnímu střetnutí - Ježek poznává dvojici divadelníků a komiků J. Voskovce a J. Wericha. V jejich Osvobozeném divadle pak bude po příštích deset let působit jako skladatel, dirigent a dramaturg. Právě tam vznikají jeho nesmrtelné melodie a písně, které dodnes tvoří základ české moderní taneční a jazzové hudby - namátkou jmenujme např. "Tři strážníci", „Tmavomodrý svět“, „Hej rup“, „Nebe na zemi“, „Píseň strašlivá o Golemovi“ , „Šaty dělaj člověka“, „Klobouk ve křoví“, „Život je jen náhoda“, „Babička Mary“, či už tehdy velmi populární„Bugatti step“. Kromě divadla skládá Jaroslav Ježek hudbu i pro film, a to opět především pro filmy dvojice V+W: Ježek je autorem hudby ke snímkům „Hej rup“, „Svět patří nám“, „Pudr a benzín“, „Peníze anebo život“ či „U nás v Kocourkově“. Ve své tvorbě ale nezapomíná ani na vážnou hudbu, psanou především pro klavír, je však i autorem komorních skladeb pro dechový kvintet, dvou smyčcových kvartetů, několika významných orchestrálních skladeb a mnoha písňových cyklů. Mimo jiné však proslul i jako geniální hudební improvizátor, který dokázal míchat hudební žánry naprosto všemožně, a to i na pouhé přání publika. Ač v té době už populární umělec, byl J. Ježek vinou svého zdravotního hanicapu v praktickém životě značně bezradný a odkázaný na pomoc své dva roky mladší sestry Jarmily. Od roku 1934 byl členem Skupiny surrealistů v ČSR a s nástupem fašismu v Německu jeho tvorba dostává výrazně protinacistický náboj. Ježek, Werich a Voskovec, kteří se ve své tvorbě proti fašismu silně angažovali (ve hře Caesar zesměšňovali diktátorský typ Mussoliniho, podobné poslání měly hry Osel a stín, Kat a blázen, Těžká Barbora), začali být jeho stoupenci ohrožováni doma i při svých zahraničních pobytech; Ježka dokonce napadli i ve Florencii, kde se roku 1936 zúčastnil provedení své houslové sonáty. Když byla na podzim roku 1938 Osvobozenému divadlu odňata koncese, byla celá trojice v lednu 1939 přinucena okolnostmi k emigraci do USA. Ježek snášel odloučení od rodného prostředí velmi těžce. Zatímco Voskovec s Werichem odjeli do Clevelandu, Jaroslav žil v New Yorku v prostředí české menšiny. Vyučoval tu hudbě a řídil Československý pěvecký sbor. Jejich koncert 6. dubna 1941 byl prvním celovečerním sborovým koncertem v historii New Yorku. Chronické ledvinové onemocnění mu však působilo rostoucí potíže, kvůli nimž musel být konci roku 1941 hospitalizován a na Nový rok 1942 zemřel ve věku pouhých 36 let. Těsně předtím, prakticky na úmrtním loži, se ještě stihl oženit se svou newyorskou přítelkyní Francis, která o něj po dobu jeho amerického pobytu nezištně a s láskou pečovala. Ta po válce přivezla jeho urnu do Prahy, kde byla po slavnostním aktu v Domě umělců uložena do rodinného hrobu na Olšanech. Trvalou připomínkou Ježkova díla je i současná pražská konzervatoř se zaměřením na jazzovou a populární hudbu, nesoucí jeho jméno.