Antonín Jedlička

Níže je uveden poslední rozhovor s umělcem Antonínem Jedličkou krátce před jeho smrtí. Rozhovor připravoval Václav Upír Krejčí, článek pak vyšel v časopise Koktejl v roce 1993. Rozhovor se Strýčkem Jedličkou se vedl v jedné třeboňské zahradní restauraci. Bylo to zrovna v období natáčení filmu Divoké pivo. Václav Upír Krejčí: "Čekal jsem jenom, až bude ta nejvhodnější chvíle. Když přišla, odešli jsme stranou, aby nikdo Strýčka nerozptyloval, a já pustil magnetofon, aby nahrál řeči, vzpomínky, fóry Antonína Strýčka Jedličky, divadelního a filmového herce, který zároveň o sobě mohl prohlásit, že je: režisér, autor řady knížek, imitátor, klaun, autor „kulišáckých" mystifikací, nositel Řádu dětského úsměvu, laureát Haškovy Lipnice, proslulý hlavně jako veliký recesista a hlavně sběratel všeho neskutečného, bláznivého: hrací motýlek na krk, rtěnka jako pánské přirození, proslavené prdící polštářky, prkénko na WC hrající státní hymnu a podobně. Několikrát jsem se se Strýčkem Jedličkou v životě uměleckém potkal. Na jevišti i mimo něj. Vždy sršel humorem. Tak sršte humorem Strýčku... Mám jednu příhodu s Ládíčkem Menšíků. My jsme měli takovou hru. Když já ho uvidím první a zakřičím, tak on bude ten den za nás oba platit útratu a naopak. Ale já za Láďu platil rád, pro mě to byla pocta... Jezdím leta do Luhačovic, proto mám ještě ten hlas (a zachrochtal a zapískal). A najednou přijde ve Společenském domě ke mně číšník a povídá: „Pane Jedlička, je tady pan Menšík." A tak jsem za ním šel. Tenkrát už byl na tom bledě, těžce dýchal: „Tondo, tady je kotel, tady se snad udusím." A já povídám, tak jdi do tý zlatý vany, to ti pomůže, tam jsou ty perličky, to tě nadzvedne a budeš mít bublinky všude, i na něm. A on pohotově odpověděl: „No Tondo, tam jsem byl a sestra povídá „svlékněte se pane Menšík. Tak jsem se svlékl, ale jen do trenek a užuž jsem chtěl do tý vany vlézt a ona na mě: pane Menšík, i ty trenky dolů... A tak jsem ji poslechl a lezl tam úplně nahatej, to víš, ale aby mě neviděla, a ona se vůbec nekoukala, ta jich musela vidět. A pak už se nikdo nekoukal, a tak jsem se tam roztáhnul a najednou koukám, tam bylo okýnko a tím na mě koukalo takovejch děvčat..., tak abych nevypadal blbě, tak male, tak jsem si ho trošku při ... zvětšil... híá,“ smál se tím svým smíchem. To, co mi všechno povídáte, to asi bude napsané ve vašich knihách, že? Ne, tohle, co jsem ti řekl, tam opravdu není! Ale to, jak jste se přes Kulišáka dostal do Národního divadla, to jo!? Ano, to už jsem psal, ale jedna příhoda tam není. Vejražka mi řekl: „Tondo, já ti svěřím roli, když už seš tím slavným Strejčkem, já vím, to je krásný dělat pro děti. Ty to umíš, ale víš, už si z toho vypadl, budeš muset chodit do zkoušek, Tak chceš hrát roli učitele?... V Našich furiantech?" Já povídám chci.... samozřejmě, že jsem zkoušek nechodil. Tak mi Vejražka pohrozil, a když zjistil, že nechodím dál, roli zalternoval. Na alternaci vzal Veldu a Nesvadbu. A nakonec jsem si jenom střihnul větu, „Pantáto, pantáto, v našich bramborách leží zajíc jako pytel!" No a na scéně tenkrát byli: národní umělec Vejražka, národní umělec Z. Štěpánek, a pak jsem tam vletěl já. No a tos měl vidět, co dělaly děti: „Hele Strejda, hele Jedlička," a smály se a bylo po hraní. A tak mě přestali obsazovat. A i v televizi mi to režiséři říkali: „Tondo, rádi bychom tě obsadili, ale nejde to, ty se mi objevíš na plátně a lidi se budou smát. Ty ten film rozboříš..." No, tak to můžu potvrdit... to u mě režiséři tvrdí také! Tak jste zůstal u dětí? No jó! Já mám děti rád, ale teď už pro ně taky moc nehraju, jsem přece jenom už starší. Ale do těch filmů mě stejně moc neobsazujou. Protože já jsem prý starej a vypadám mladě a taky už mladej nejsem. To je na nic, ti řeknu. Ale zvířátka napodobujete dál, ne? Pro rozhlas, film a televizi? Jo, napodobuji, to je jasný... Ale víš, že si snad všichni myslí, že když dělám prase, chrochtám víš... či napodobuji třeba papouška, že musím být blbec. A kolikrát jsou překvapený, co je ve mně citu. A že třeba profesor F. Kožík mé knihy lektoruje. A pak mění názor. Jak se jmenuje vaše poslední knížka? Poslední pan Kulišák a prostořeká múza. Když nakladatelství Lunarion zjistilo, že bych takovou knížku jednou chtěl napsat, zajásalo, a hned že musím psát a strašně na mě posp íchali, známe to, „Již včera bylo pozdě" a já psal. Píšete na stroji? Né, to já neumím a nějak nechci. Já píšu tužkou a ještě vleže. A až mě bolej záda, tak toho nechám a chodím jako omámenej. Procvičím se a píšu dál. A knížka byla napsaná. Odevzdal jsem ji a teď tam leží, a že prý se to do tiskárny dostane tak za půl roku. Nedá se nepovšimnout, že ve vašich letech jste na tom velmi dobře, jste plný energie. Jak to děláte? Jo zdravý, já jsem po mrtvičce, člověče. A to se mi přihodilo na jevišti. Já chrochtám, dělám papouška a najednou huhňám, prskám a nic ze mě neleze. Ta jedna strana ztuhla v jeden škleb. Odvezli mě do nemocnice: „Pane Jedlička, copak? Udělejte nám papouška," a já ho s tím šklebem dělám a oni se smáli, mysleli si, že je to nějaký nový zvíře. A pak přišel primář a řekl: „Ježíšmarjá, ani se nehněte, pane Jedlička!" A já pak dlouho cvičil, trénoval, rehabilitoval. Nejhorší pocit tam dole. Ale dneska to musím zaklepat, dneska už je to dobrý. A hlavně se udržuju tenisem, posiluju, šáhni na ty svaly... No vidíš, ukaž, takový ty nemáš. A hodně mi pomáhá hrát pro děti. Ale hlavně doporučuji všem i tobě, ale tobě ani nemusím, viď. To ty víš... že? Pohlavním životem se musí žít! Kolik je vám let? Sedmdesát a k mým sedmdesátinám mi natočila televize „Portrét A. Jedličky". Je to medajlonek s detektivní zápletkou a taky se tam ke mně a o mně vyjadřují různí slavní. Pan Sovák vám ovšem ten věk nevěřil! No. Jenže on měl havárii a ten život s Menšíkem žili moc rychle, a to se někde projevit musí, říkal: „Jedličko, tobě je padesát, ty skáčeš jako mladík!" „Ne, není, Jirko!" „A kolik je ti šedesát?" „Já jsem o tři roky mladší než ty!" „Kruci, vždyť ty seš ještě kluk a já dědek nad hrobem." Říká se, že máte hodně originálů od F. Tichého? Jo Tichý! Ten si mě vždycky poslal pro kafe, ale nikdy mi ne něj nedal. Já tenkrát byl ještě hodně mladej a peníze jsem žádný neměl. To kafe stálo 80 haléřů a já měl kolikrát jen tu korunu. To víš, jak mě to štvalo. No a on mi za to nakreslil obrázek na ubrousek. Já jsem si v duchu říkal, na to ti dědku kašlu, co já s tím, když nemám prachy. Netušil jsem, hlupák, co mně tenkrát dává! A tak dneska vděčím mamince, že mi ty ubrousky schovávala, které bych asi jinak vyhazoval. Pro mě tenkrát neměly žádnou cenu, já chtěl peníze. A tak jsem za kafe získal originály Františka Tichého. Vy jste takový srandista, řekněte ještě něco. Režisér Macháček taky vždycky chtěl, abych vyprávěl nějakou srandu. Tak to jsem měl v souboru dva kluky. Oba byli stejně staří, ale jeden vypadal o 15 let starší a druhý o 15 let mladší. Já je navedl, aby šli společně do drogerie a: „Dobrý den," povídá ten starší, „prosil bych zubní pastu a ochranu!" Ta paní zrudla, to bylo tenkrát tabu a ten mladší dodal: „Tatí, kup mi taky prezervativ!" A táta se ho zeptal: „To potřebuješ pro sebe?" A ta prodavačka omdlela a Macháček řval smíchy a těšil se zase na další srandovní příhody... Jako teď ty (smích). A s jakými všelijakými slavnými režiséry jste ještě spolupracoval kromě pana Macháčka? Jareš, Bezdíček, Pražský, Podhorský, Kvapil, Bor a další, těch bylo... No a dnes? To jsi mi připomněl, že mě před rokem a půl někdo volá: „Pane Jedlička, chci, aby jste hrál ve Vojcevě v Labyrintu... " A já myslel, že si ze mě někdo dělá legraci, tak to položím, ale za chvíli volá znovu. Byl to mladičký režisér P: Lébl a vznikla z toho spolupráce. A i když jsem čtyřicet let nestál na jevišti a nehrál v těžkém kuse v klasické hře, nakonec jsem to vzal. Ale já jsem si ten scénář přečetl a já tomu vůbec nerozuměl, to byla taková moderní bláznivá bláznivina. A já roli pojal taky tak, praštěně, zvukově šíleně a toho domovníka hraju úplně blbýho. A tenhle režisér P. Lébl mně také režíroval ten můj medajlonek pro televizi. A teď mi znova volal, to už jsem mu nepoložil (smích), že mě chce do Našich furiantů, které by se měly hrát Na zábradlí... To bude taky tak bláznivé, a koho tam máte hrát? Dědečka Dubskýho. A když řeknu, že muziku píše kapela YOYOBAND, která má na jevišti i hrát, tak to asi norm ální nebude a mě nezbývá než vás pozvat a to srdečně... Pak jsem tento rozhovor poslal jak bylo předem ujednáno na adresu pana Jedličky k autorizování. Nastalo období nervozity, jak to pan Jedlička přijme. Inu, něco jiného je řečené a úplně jiné to pak vypadá napsané. 15. 8. mi zvoní telefon: „Ahoj Upíre, tak volám..." Nastalo několik vět a otázek na téma sex a život kolem něho. Kdo Jedličku neznal, nepochopí. A dostali jsme se k rozhovoru, kvůli kterému volal. Hodinu probíral, hodinu jsme si vlastně povídali o všem možném, pravda těch škrtů tam bylo jako šafránu, tedy velmi maloučko. Rozloučili jsme se s tím, že ho ještě přijedu vyfotit. A to bylo naposledy, kdy jsem ho slyšel. Strýček Jedlička totiž v sobotu 28. 8. 1993 ZEMŘEL. Zemřel díky své největší životní lásce, díky tenisu. Na turnaji herců v Houšťce najednou ztuhl a zřejmě jen on cítil, že už se nikdy při svých imitacích neusměje. Strýčku, pšt, já budu první, který bude propagovat, aby vzniklo muzeum vašich nasbíraných neskutečností, ptákovin, recesí atd. Přece taková letitá a skvělá sbírka nemůže přijít do nepovolaných rukou."