Eliška Balzerová

Eliška Balzerová, rozená Havránková, pochází z Beskyd, narodila se ve Vsetíně. Náklonnost k divadlu zdědila po své matce, vystudovala brněnskou konzervatoř a poté JAMU. Lásku k divadlu v ní prohloubila uvolněná druhá polovina 60. let a také osobnostně silná skladba ročníku, ve kterém studovala (J. Bartoška, K. Heřmánek, J. Švandová), patřila k zakládajícím členům brněnského divadla Husa na provázku (nikdy v něm ale nehrála). V roce 1971 nastoupila do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, následné hostování v Národním divadle v Praze s příslibem stálého angažmá však vyšlo do ztracena. V roce 1977 přešla do Vinohradského divadla, kde v průběhu dvaceti let ztvárnila řadu výrazných rolí, především v klasickém repertoáru (Lucerna, Naši furianti, Tři sestry). V polovině 90. let se spolu s Tomášem Töpferem začala angažovat v záchraně a obnovení divadla Fidlovačka, které bylo nakonec jejich zásluhou znovu otevřeno v roce 1998 (v témže roce Balzerová odešla z Vinohradského divadla). Ve Fidlovačce hraje dodnes (exceluje především v úspěšné hře Můj báječný rozvod), hostuje také ve Viole a mimořádné úspěchy sklízí s vlastními představeními jednoho herce, v nichž dokazuje svůj široký herecký rejstřík a zapálení pro divadlo, které je jí vším. Hned ve svém prvním divadelním angažmá začala Balzerová dostávat také role ve filmu a televizi. Debutovala ve dvou dnes již zapomenutých filmech Karla Steklého, SVĚT OTEVŘENÝ NÁHODÁM (1971) a LUPIČ LEGENDA (1972). Do širšího diváckého povědomí se dostala rolí Jitky v historickém televizním filmu BŘETISLAV A JITKA(1974). Jak již bylo řečeno, Balzerová je především divadelní herečkou, nicméně po svém příchodu do Prahy se neubránila větším příležitostem, které se jí zde nabízely. Hned ta první se jí stala osudovou a životní. Její role doktorky Čeňkové v seriálu NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA (1977) znamenala obrovský nárůst hereččiny popularity, a to nejen u nás, ale i v zahraničí (ostatně, němečtí producenti si také vyžádali a financovali natáčení sedmi dalších dílů v roce 1981). Role mladých, emancipovaných, razantních, zároveň ale sympatických žen s dívčím půvabem jí pak provázely několik dalších let, především v seriálech (ZKOUŠKY Z DOSPĚLOSTI, 1979; INŽENÝRSKÁ ODYSEA, 1979; BAMBINOT, 1983), hrála také v televizních filmech (ZLATÍ ÚHOŘI, 1979). Oproti tomu film byl vůči Elišce Balzerové skoupý, její role v komediích VRCHNÍ, PRCHNI (1980) nebo VŠICHNI MUSÍ BÝT V PYŽAMU (1984) patří spíše mezi epizodní. Dobře si ji ale pamatujeme jako jednu z maminek ve slavné veselohře S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT (1982). V 90. letech vytvořila dvě zajímavé role v televizi – přísná vrchní sestra v dramatu MĚSTEM CHODÍ MIKULÁŠ (1993) a osamělá ohrožená žena v psychothrilleru MELÁNIE, MELÁNIE (1993). V roce 2003 přijala účast v natáčení pokračování NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA PO DVACETI LETECH, i když o scénáři nebyla přesvědčena, v roce 2007 pak hrála i v dalších dílech Nemocnice. Výraznou filmovou roli jí pak poskytl Jiří Vejdělek v komedii ŽENY V POKUŠENÍ (2010). Za postavu vitální stárnoucí herečky Vilmy získala v roce 2011 Českého lva. Nikoli početná, přesto však významná je úloha Elišky Balzerové v dabingu. Její charakteristický hlas výrazným způsobem dokresluje úspěchy filmů Indiana Jones a chrám zkázy (1984) nebo Hořící Mississippi (1988), především ale Válka Roseových (1989). Za nadabování Felicity Kendal v seriálu Zločiny v zahradách (2003) získala v roce 2007 Cenu Františka Filipovského. Eliška Balzerová je od roku 1974 manželkou producenta Jana Balzera, s nímž má dvě děti.