Christian-Jaque

Christian-Jaque, vlastním jménem Christian Maudet, byl synem Édouarda Maudeta, ředitele železárny, a Joséphine Baumert. Studoval architekturu na Vysoké škole krásných umění v Paříži a se světem filmu se poprvé setkal v roce 1924, kdy navrhl filmový plakát. Spolupracoval na něm s Jacquesem Chabraisonem a spojením jejich křestních jmen pak vznikl Maudetův umělecký pseudonym Christian-Jaque (respektive Jacques). Od roku 1926 působil jako novinář pro časopis Cinégraph a v letech 1927-1931 byl scénografem a architektem několika filmů. Světu filmu již zůstal věrný a od počátku 30. let se začal prosazovat jako režisér. Za svou dlouhou kariéru natočil bezmála osmdesát filmů, jeho debutem byla komedie ZLATÝ BUBÍNEK (Le bidon d'or, 1932). Od té doby točil několik filmů ročně, od roku 1937 si začal ke svým filmům psát i scénáře. První větší úspěch zaznamenal s historickou komedií PERLY Z KORUNY (Les perles de la couronne, 1937) pojednávající o příběhu perel z koruny francouzské královny Kateřiny Medicejské v průběhu několika staletí. Tento film byl oceněn Cenou za nejlepší scénář na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Za války zaznamenal vynikajicí úspěch u diváků s filmy L'ASSASSINAT DU PÉRE NOËL (1941) a LA SYMPHONIE FANTASTIQUE (1942), které byly natočeny pro německou společnost Continental-Film. V závěru války se Christian-Jaque zapojil do osvobozovacích bojů a jako důstojník bojoval ve francouzské armádě (za tutou svou aktivitu obdržel Válečný kříž). Hned po válce se vrátil k práci u filmu a natočil tři filmy. Všeobecná potřeba dlouho odpíraného kulturního vyžití vehnala do biografů davy diváků a tři filmy Christiana-Jaque vidělo v roce 1945 v kinech bezmála deset miliónů návštěvníků. Největší úspěch zaznamenal muzikál CARMEN (1945), který vsadil na osvědčenou klasickou předlohu a také na Jeana Maraise v jedné z hlavních rolí. Dalším mezníkem režisérovy kariéry byl film VĚZNICE PARMSKÁ (1948) natočený podle stejnojmenného Stendhalova románu; také tento titul byl provázen mimořádným komerčním úspěchem (s více než šesti milióny diváků nejúspěšnější francouzský film roku 1948). Významným uměleckým počinem byl také životopisný film ČLOVĚK ČLOVĚKU (D'homme a hommes, 1948) o zakladateli Červeného kříže, Henri Dunantovi. K vrcholu své kariéry dospěl Christian-Jaque mezinárodně úspěšným a dnes již klasickým dobrodružným filmem FANFÁN TULIPÁN (Fanfan la Tulipe, 1952). Gérard Philippe, s nímž režisér spolupracoval již dříve, zde odehrál svou životní roli, zdařilým tahem bylo také obsazení italské hvězdy Giny Lollobrigidy. Přestože se tento černobílý snímek dnes již může zdát naivním, dodnes disponuje svěžím kouzlem. Film triumfoval také na filmových festivalech – v Cannes získal Cenu za nejlepší režii a z Berlína si přivezl Stříbrného medvěda. V několika dalších filmech, historických i ze současnosti, dal Christian-Jaque vyniknout půvabům své čtvrté manželky, dobově populární herečky Martine Carol (1920-1967), které však zdaleka takový úspěch neměly. Naopak, festivalovými vavříny byl ověnčen dobrodružný, dnes však již zastaralý film KDYBY VŠICHNI CHLAPI SVĚTA (Si tous les gars du monde, 1955), který byl oceněn Křišťálovým glóbem na festivalu v Karlových Varech a dále získal mimořádnou cenu na festivalu v San Sebastianu. Z dalších filmů Christiana-Jaque stojí za zmínku BABETA JDE DO VÁLKY (Babette s'en va-t-en guerre, 1959), který těžil především z mimořádné popularity Brigitte Bardot. Další ženská hvězda, Sophia Loren, si zahrála hlavní roli ve filmu MADAME SANS-GENE (Madame Sans-Gene, 1962), jímž opět režisér dokumentoval schopnost vytvořit inteligentní historickou komedii bez laciné podbízivosti. Další historická veselohra s nádechem dobrodružna a romantiky, opět s hereckou legendou (Alain Delon), byl film ČERNÝ TULIPÁN (La Tulipe noir, 1964). Také tento film měl značný divácký úspěch, nicméně nutno přiznat, že v silné konkurenci z téhož roku (připomeňme první díl Četníka, Fantomase nebo Muže z Ria) nedokázal prorazit na první příčky v návštěvnosti. Také do následujících filmů angažoval Christian-Jaque osvědčená herecká esa, znovu to byl Jean Marais (GENTLEMAN Z COCODY, Le gentleman de Cocody, 1964), ale například dva filmy s Michéle Mercier ukázaly, že v jejím případě je Angelika její jedinou a nepřekonatelnou rolí; šlo o tituly DRUHÁ PRAVDA (La seconde vérité, 1966) a LADY HAMILTONOVÁ (Les amours de Lady Hamilton, 1968). Další očekávaný úspěch se dostavil s westernovou komedií PETROLEJÁŘKY (Les pétroleuses, 1972), která má sice pochybné umělecké kvality, ale je postavena na přítomnosti dvou velkých hvězd – Claudie Cardinale a Brigitte Bardot, pro niž to bylo jedno z jejích posledních vystoupení ve filmu. V dalších letech již Christian-Jaque svou práci značně omezoval, v 70. a 80. letech natočil již jen několik filmů, pracoval také pro televizi. Jeho posledním celovečerním filmem byl muzikál PAŘÍŽSKÝ ŽIVOT (La vie parisienne, 1977), definitivně naposledy se režijně uplatnil u dokumentárního filmu CARNÉ, MUŽ ZA KAMEROU (Carné, l'homme a la camera, 1985). Význam Christiana-Jaque lze doložit řadou dalších ocenění, která získal zvláště v 50. letech kromě již uvedených trofejí za jednotlivé filmy. V Benátkách obdržel Stříbrnou medaili evropského filmu (1957), Cenu Organizace spojených národů v Londýně (1957) nebo Zlatou palmu v Edinburghu (1957), oceněn byl dále také v Belgii nebo v Sovětském svazu. Ve Francii byl dekorován řádem Česné legie a stal se také rytířem Řádu umění a literatury ministerstva kultury. Jeho filmová dráha byla dovršena Cézarem za celoživotní dílo (1985). Christian-Jaque byl celkem šestkrát ženatý, za zmínku stojí jeho tři manželky z filmového prostředí; byly to herečky Simone Renant (1911-2004; manželka v letech 1940-1944), Renée Faure (1919-2005; manželka v letech 1947-1953) a Martine Carol (1920-1967; manželka v letech 1954-1959). Christian-Jaque zemřel v Paříži následkem srdeční choroby 8. července 1994 v nedožitých 90 letech.