Ota Horáková

Řekli a napsali o Otě Horákové: ...Byla velmi hezká a měla krásný, sametový hlas. Kdyby tak bylo možno nechat rozsvítit všechny světla na jevišti a oživit si ji ještě jednou z jejich gest, z obratu těla, z kroků, jak uměla přiběhnout jako laňka, jak se uměla mazlivě přivinout k Jeníkovi, zdrobnit se jako děvčátko, jak uměla žertovat s Kecalem, jak se vemluvit Vaškovi, jak se dovedla rozdurdit, být tvrdošíjná, jaké bylo její ,, věrné milování" a co dovedla dát smutku do vzpomínek na svůj ,, lásky sen" . Opravdu Mařenka jediná a jedinečná. Měla čisté srdce a jako všichni takoví blažení lidé byla veselá, radostná a žertovná. Znala umění smíchu. Smála se hodně a ráda. /str.17/ /z publ.Hanuše Theina-Žil jsem Operou Národního divadla, Melantrich,1975/

...V Praze působil tehdy vynikající laryngolog MUDr. Bedřich Bondy, který se těšil velké důvěře u mnoha zpěváků a k němuž také Ota Horáková v případech lehké indispozice docházela do ordinace na Václavském náměstí. Doktor Bondy také léčil Václava Talicha. Byl však židovského původu a v době hitlerovské okupace, když Ota onemocněla, měl zakázanou lékařskou praxi. Ota na to nedbala a přemlouvala jej, aby operativní zákrok provedl/jednalo se o takzvaný ,, uzlík" na hlasivkách/. Dr. Bondy, dobře znaje celkové nebezpečí jak pro Otu, tak pro sebe, se dlouho zdráhal. Sám byl vinou protižidovských zákonů, nařízení a vyhlášek a hrozbou trestů za jejich překročení nervově velmi labilní a bál se, což je pochopitelné. Ale Ota neměla k neznámým lékařům důvěru a tak dlouho přemlouvala , až se Dr. Boondy k operaci odhodlal. V prostředí pro takový zákrok nevhodném/ z vlastní ordinace se musel vystěhovat/ tajně Otu Horákovou operoval. Ačkoliv takovou operaci ve své praxi nesčíslněkrát s úspěchem absolvoval, stalo se neštěstí to, čeho se obával. Skalpel v ne dost pevné ruce, když odstraňoval droboulinký, jako špendlíková hlavička veliký uzlík na hlasivce, zajel o docela malounko hlouběji a Ota oněměla! Nejenže nemohla zpívat, ona ani nepromluvila...Dr. Bondy zničen přihlásil se dobrovolně do transportu a bídně zahynul v polské Lodži./str.17/ /z publ.Hanuše Theina-Žil jsem Operou Národního divadla, Melantrich,1975/