Alan Vitouš

V Praze se 26. dubna roku 1946 v rodině jazzového klárinetisty Josefa Vitouše/1906-1981/ a manekýnky a textařky Ludmily Vitoušové /1914-1996/, narodil hudebník a multižánrový umělec v jedné osobě Alan Vitouš. Otec Josef byl jedním z prvních kdo v Čechách hrál nejen na klarinet, ale i na altsaxofon. Bratr Miroslav se stal proslaveným kontrabasistou se skvělým světovým renomé v USA. Stalo se, že Alana při studiu klavírní hry otec pro Alanův temperament přivedl ke hře na bicí nástroje. Zrnko zájmu o hru na bicí dopadlo na úrodnou půdu, a tak Alan vystudoval pražskou konzervatoř u Vladimíra Vlasáka /*1928/ v letech 1960 až 1965. Hluboké náboženské důvody stály u rozhodnutí nastoupit, či nenastoupit základní vojenskou službu. Alan se rozhodl k tomu, že na ní nenastoupil a považoval za přijatelnější pro jeho náboženské cítění a místo vojenského stejnokroje pracoval v dolech na Kladně v letech 1966 až 1974, a pak ještě na stavbě metra v Praze do roku 1979. K hudebním aktivitám se mohl vrátit až koncem sedmdesátých let. V roce 1981 dokončil dálkově studium na konzervatoři a splnil si tak své dávné předsevzetí. Již jako student druhého ročníku konzervatoře hrál v souboru Junior trio s Janem Hammerem ml. a svým bratrem Miroslavem. Jejich hra vzbudilo okamžitě svou úrovní a rozsahem jazzových témat pozornost jazzové kritiky i publika. Způsobem hry i její přesnosti se stali předmětem zájmu zahraničních odborníků. Alan Junior triu přispěl svým podnětem k neobvyklému až průkopnickému využívání domácích folklorních hudebních inspirací pro jazzové skladby a improvizace. Dokladem je i dnes LP Československý Jazz 1965. V polovině šedesátých let hrával i s jinými jazzovými formacemi-Jiřího Jelínka, Ladislava Bezubky aj. Podrobně se seznámil s dobovou jazzovou avantgardní tvorbou - Ornetta Coleman, Buddy Rich aj. Po roce 1979, když se opět dostal do víru hudebního života, se věnoval vylepšení nástrojové techniky, a záhy se projevoval nejen jako nekonvenční a originální osobnost, ale také i jako hudebník. Vystoupil na Slánských jazzových dnech 1979 a začal úzce spolupracovat s Jiřím Stivínem. Ke Alanovým spoluhráčům ve Stivínově souboru patřili kontrabasisté Ondřej Soukup a Aleš Charvát, kytarista Luboš Andršt a zpěvačka Mirka Křivánková. V roce 1985 založil vlastní soubor Vitouš trio se zpěvačkou Janou Koubkovou. Mimořádná byla i experimentální spolupráce s tenorsaxofonistou Janem Štolbou v letech 1987 – 88. Po listopadu roku 1989, podnikli v roce 1990 s bratrem Miroslavem úspěšné turné po Evropě a Japonsku a spolupracovali i později na festival Struny podzimu 2003. Podíleli se také společně na vzniku knihovny zvuků nástrojů symfonického orchestru: Miroslav Vitous – Symphonic Orchestra Samples. Alan Vitouš se od jazzového mainstreamu a hard bopu snažil dlouhodobě o rozšíření svého stylového rejstříku o free jazzové a mnohé další fúze, především díky inspiracím objevující se u mimoevropských hudebních kultur. Stavěl především na stále rostoucí pestrostí perkusivních nástrojů a překračoval tak vědomě hranice samotného jazzu. V roce 1986 v Bratislavě vystupoval s Veronikou Kopelentovou a Jaroslavem Tůmou, Vojtěchem Havlem a Reném Váchou v cyklu Dotyky a spojenia. Spolupracoval také se skupinou Agon. V mnoha souborech, ale zejména ve svých pozdějších formacích uplatňoval linii akustického soundu ve spojitosti s uplatňováním hudební barevnosti při využití neobvyklých bicích a perkusivních nástrojů. Účastnil se různých muzikoterapeutických projektů, zajímavý byl např. bratislavský televizní film Počuť krajinu, hudební dílna 2. mezinárodního symposia o rodinné terapii, také spolupráce s indiánským učitelem EMAHO 1996–98/; Ozvěny světla s fotografkou Helenou Márovou /2005/ aj. Samostatnou kapitolou je Alanova schopnost jako improvizátora, kdy je vnímavý k přínosu svých hudebních partnerů a tanečních osobností, jako je Min Tanaka a zvláště pak v prostředí divadla-Divadelní studio čisté radosti; Divadlo Vizita; Jaroslav Dušek, se kterým uskutečnil několik stovky vystoupení. Živě byly v devadesátých letech Českým rozhlasem v dlouhé sérii, živě vysílány improvizované Vizity. V období let 1992–94 koncertoval a nahrával s francouzským hudebníkem Miquelem Montanarem v rámci projektu Východní vítr. Výjimečný byl i společný projekt s čínskou pěvkyní Song Feng Jün, kterým získal roku 1995 druhou cenu na prestižní hudební soutěži v Šanghaji. Slet bubeníků si užíval jako kmenový člen tohoto projektu v roce 2007, a s formací Clarinet Factory spolupracuje od roku 2005 na pořadu Ozvěny z kamene. Na pražském festivalu Struny podzimu koncipoval a realizoval velmi náročné týmové programy - Má vlast /2002/, uvedený v Míčovně Pražského hradu, na němž se podíleli Feng-jun Song, pěvkyně Edita Adlerová a houslista Martin Zbrožek aj. Poměrně často spolupracoval a i dále spolupracuje na řadě divadelních projektů, např. Čtyři dohody, Svět Toltéků a Zbrožek company; pro Činoherní klub složil hudbu k představení Maska a tvář, pro divadlo Minor, Prenatálové, na scéně Divadla v Řeznické zazněly Alanovy melodie v inscenaci Krále Ubu . Jeho rukopis je dobře poznatelný na dokumentárních filmech Viktora Polesného, Majky Šandové či Pavla Kouteckého. Je autorem hudby k filmům Jany Ševčíkové Jakub /1992/, Starověrci /2001/, Svěcení jara /2002/, Gyumri /2008/.